Alanovi bylo včera devět měsíců. Vůbec nechápu, že to tak strašně letí. Ještě před chvílí to bylo tak malé miminko a teď je z něj velký chlapák, co nejradši dělá blbiny mezi peřinama a na všechny se směje.

Myslím, že tyhle tři měsíce byly z hlediska vývoje asi nejzásadnější. Alan se začal plazit, pak lézt a před pár dny si dokonce poprvé stoupnul v postýlce. A začalo ho to bavit tak moc, že se teď snaží postavit při každé příležitosti. A že jich je!

Přes den už skoro vůbec nebrečí, jenom když má hlad, tak mi chce dát hodně hlasitě najevo, ať si s tím jídlem pospíším. Jídlo totiž miluje. Snídá, obědvá, večeří a včera už jsme i přidali první jogurtovou svačinku. Sní skoro všechno a v téměř dospěláckých porcích. Ale protože celý den leze, není to na něm vůbec vidět. Je to pořád takový malý vyžlík. Kojí se už hlavně v noci, takže počet nočních vstávání jsme ještě nedokázali moc omezit. Ale už si na to nějak zvykám.

Přes den už toho moc nenaspí a když, tak po půl hodinách. Ale dokáže se poslední dobou krásně zabavit sám, což mi dává alespoň nějaký čas na sebe nebo na domácnost. Miluje knížky a duplo – to ho spolehlivě zaujme vždycky!

Je to fakt mazec, jak se za těch pár posledních měsíců stal opravdu malým člověkem. S viditelnějšími emocemi, s blbnutím a stáním. Ani radši nechci vědět, co tady budu psát za tři měsíce – to bude Alanovi rok!