Poslední týdny jsou hodně náročné. A to nejen kvůli škole, kde je toho opravdu hodně, spíš kvůli tomu všemu, co zcela neplánovaně stojí proti nám. Nejdřív viróza, pak byl nemocný Alan, já měla několik večerů za sebou křeče v břiše a od včerejška nás ještě do toho trápí vši.

Co se tedy pokazit mohlo, to se taky pokazilo. První den opravdového volna za poslední měsíc a já jsem ho celý strávila uklízením, praním, vytíráním a zbavováním se vší. Vůbec nevím, kde jsme k nim přišli – do kolektivu jsme za několik týdnů v podstatě nepřišli, ale jak jsem se později dozvěděla, můžete na ně narazit prakticky všude. Třeba i v MHD.

A tak i když mě to strašně mrzí, blog jsem teď absolutně vůbec nestíhala. Když byla chvíle volna, učila jsem se nebo jsem připravovala seminárku, a jinak se snažím užívat si ten čas s Alanem, protože si ho teď vážím úplně jinak, než předtím. A tak spolu vaříme, pečeme, hrajeme si, chodíme na procházky a děláme blbosti. Večery, které jinak alespoň částečně patřily blogu, jsem trávila s křečemi břicha v posteli, a nebo jsem pro změnu usnula při uspávání Alana a spala jsem až do rána. Nějak ten podzim špatně snáším.

Potřebovala bych si zacvičit, užít si chvilky v přírodě, meditovat..ale na to teď prostě není čas. Priority jsou jasně určené. Alan a škola mi zabírá téměř všechen čas – ani na to vánoční zdobení zatím nezbyla chvilka. A ač je mi to líto, beru to tak, jak to je. Plním si svůj sen a všechno ostatní prostě počká. Vždyť tenhle zápřah bude trvat už jen pár měsíců a pak už bude zase čas na všechno. Ne vždy jde prostě naplánovat věci tak, jak by si to člověk představoval, a nemoci či malí krvežízniví živočichové vám prostě občas zkříží plány…