Už jsme tu skoro týden a i když už jsme stihli navštívit vše, co jsme chtěli, mám pocit, že to pořád nějak nestačí. Léto v Brightonu je totiž skvělé, zvlášť když nám navíc vychází i to počasí. O víkendu přijíždí do města spoustu lidí z Londýna, v centru se zavřou některé ulice a probíhají různé trhy, restaurace vyndají stoly na silnici a celé město je ještě rušnější, než normálně.

I za námi dneska přijel kamarád, který žije v Londýně, a tak jsme si všichni užívali toho, že je krásně a dá se být venku celý den. A tím myslým opravdu celý den, protože Alan vstával už v půl šesté, ještě před sedmou jsme byli na hřišti a domů jsme se vrátili až po šesté večer. Vůbec nám to ale nevadilo. Naopak! Prošli jsme znovu celé město, udělali jsme si malý piknik na pláži, dali jsme si výborné kafe, s Alánkem jsme šli na hřiště, no prostě den využitý až do poslední minuty.

A přesně v takových chvílích máme s T pocit, že sem patříme. Že je Brighton naše město. I Alánek si to tady tolik užívá, že představa života tady se najednou stává víc a víc reálnou. Potom, co jsme se odsud vrátili zpět do Čech jsme byli rozhodnutí, že to je jenom na chvíli, že jakmile to půjde, vrátíme se sem. I proto jsem si chtěla nechat svoje příjmení bez -ová, protože to tady bude jednodušší. Jenže pak jsme se v Čechách zabydleli, zvykli jsme si na to, mít kolem sebe podporující rodinu, kamarády a zázemí a myšlenka života v Brightonu se rychle vzdálila. Člověk by totiž musel mít opravdu hodně peněz, aby tu mohl slušeně bydlet, což je s dítětem priorita číslo jedna.

A tak to možná jednou přeci jen vyjde, ale rozhodně ne dřív, než za několik let.. Rozhodli jsme se ale, že začneme na Alana mluvit anglicky. To se mu bude hodit vždycky, ať už budeme bydlet v Čechách, nebo kdekoli jinde.