Jsou to přesně dva měsíce, co jsem tady nebyla. A za ty dva měsíce se toho stalo tolik, že vůbec nevím, kde začít. Chvíli po Alánkově narozeninové oslavě jsem zjistila, že jsem těhotná. Nadšení mi ale vydrželo asi týden, a pak přišel stejný průbeh, jako minule – celodenní nevolnosti, nechutenství, obrovská únava, ztráta energie, motivace, čehokoli…

Jenže tentokrát jsem už nemohla všechno zrušit a odpočívat celý den v posteli. Tentokrát jsem se musela starat o Alánka, dodělat školu a připravit se na osm zkoušek. A aby toho nebylo málo, v době, kdy to ještě věděl jen T, mi přišla skvělá pracovní nabídka, kterou jsem prostě nemohla odmítnout. Přišlo tak asi nejnáročnější období v mém životě. Zmítala jsem se mezi neuvěřitelnou apatií a únavou a do toho jsem psala články a učila se na zkoušky. Alánek byl zlatej, ač to občas znamenalo porušení mých zásad a trávení času u televize. Ale občas prostě nešlo jinak. Doma bordel, večeře jsem nezvládala dělat téměř vůbec, z většiny jídel se mi dělalo špatně. Mám štěstí, že nezvracím, ale ono mít celý den tu nejhorší kocovinu taky není úplně příjemné.

Dny plynuly a já se občas zase začala cítit jako člověk. Měla jsem víc energie, i když pořád tisíckrát méně než předtím, a zvládala jsem občas už i běžný denní režim. Zkoušky jsem udělala všechny. Jednu, tu poslední, jsem si nechala na září, protože už jsem prostě neměla sílu se nic učit. A jsem za to ráda. Posledních pár dnů je totiž zase o moc lepších a já se moc těším na léto, teplo, sluníčko a kulatící se bříško!

Děkuju všem, kteří tu ještě zůstali, připravuju několik nových článků, a frekvence se teď zase zvýší, slibuju. <3