Stává se mi to téměř dnes a denně. Někdo někoho hodnotí, komentuje, nebo mu přímo nadává. A to toho člověka třeba ani nezná. Lidi lamentují nad špatnými rozhodnutími celebrit, odsuzují jejich jednání a říkají: To bych já nikdy neudělal. Jenže nikdy neříkej nikdy.

Slyším to v metru, při čekání u doktora, v obchodě. Lidé komentují můj věk, moje vlasy, moji výšku. Když se Alan vzteká a já mu v klidu domlouvám, obrací oči v sloup a mluví o té ztracené generaci, co neumí dát dětem pořádně na prdel. A přitom o mně vůbec nic neví.

Jenže – ruku na srdce – kdo někdy neudělal úplně to samé? Asi každý z nás někdy někoho hodnotil na základě afektivního posouzení… ať už prodavačku v krámě, když se zrovna zapovídala s kolegyní, nebo známou herečku, která nechává své dítě vyřvat. Sama jsem si to uvědomila zrovna včera, když jsem na nejmenované facebookové skupině četla příspěvek nějaké maminky, která svým dětem pouštěla hudbu jen v určitých vymezených intervalech – 3x denně 15 minut. Proboha, ta v té hlavně asi nic nemá…

Jenže. Jsme zase u toho. Vůbec ji neznám. Nevím, co za jejím rozhodnutím stojí, co jí k tomu vedlo, atd.

I já se tedy snažím nesoudit a nehodnotit. Ty, co neznám, ani ty, co znám. U těch je to ještě ošemetnější, protože má člověk pocit, že když někoho zná, rozumí mu. Přitom to, jaký je člověk navenek, mnohdy jeho vnitřní život neodráží. A já nechci, aby byl jednou Alan takový, a tak se na sobě snažím pracovat. Je to často těžké, a to se nepovažuju za nějakou drbnu.. Ale jde to. Kdyby se snažil každý, už bych se třeba nemusela setkat s tím, jak někdo za mými zády říká, jak může být někdo takový matkou…..