kriklounek

Alan byl nemocný nakonec víc než týden. Horečky vystřídala bolest nejasného původu a s ní spojené řevy. Přišly vždycky úplně z nenadání – v jednu chvíli usměvavé a pohodové miminko se během sekundy změnilo ve vřískajícího vzteklého tvora.

Vždycky jsem ho v takovou chvíli chovala, utěšovala, někdy v šátku a jindy jen tak v náručí. Ale někdy jsem tak strávila v podstatě celý den. Nechtěl jíst, nechtěl si hrát… S nadějí, že druhý den to bude lepší, jsem vydržela asi čtyři dny. Pátý den se ale ve mně během dalšího řvoucího záchvatu něco zlomilo. Pohár trpělivosti přetekl a hysterický záchvat jsem dostala i já. Ačkoli je to proti všem mým zásadám, nechala jsem křičícího Alánka na hrací podložce a odešla jsem do druhého pokoje, kde jsem si sedla na zem a brečela jsem.

Trvalo to asi minutu nebo dvě, než jsem se dala dohromady. Když jsem se k němu pak vracela, uvědomila jsem si, jak moc mi je ho líto. Vždyť se vlastně nic tak hrozného neděje. Vzala jsem si ho k sobě a všechno bylo alespoň na chvíli zase dobrý.

Tak moc jsem teď vděčná za to, že už je nemoc pryč a mám doma zase usměvavé a jen občas řvoucí miminko!