Opět se mi stalo něco, co bych si prostě nevymyslela ani kdybych chtěla. Nevím, jak je možné, že jsem pořád terčem všemožných slovních útoků? Možná je to tím, že jako mladá (a malá) máma upotávám pozornost? Nebo mám na to prostě jen smůlu…Ale k věci!

Jako každý den jsem se s Alanem vydala dopoledne na hřiště. Chtěla jsem trochu narušit naší rutinu a tak jsme vyrazili na nové a neprozkoumané pískoviště kousek dál od baráku. A to byla možná chyba 😀 Jen co jsme tam přišli, jedna z tamějších maminek mě sjela pohledem jak kdybych měla na sobě ten nejextravagantnější outfit na světě. Úspěšně jsem to ale ignorovala a následovala jsem Alana na skluzavku. Máme takový rituál, že když vyleze nahoru, oba si na oslavu toho úspěchu zadupeme a pak mu pomůžu sjet dolů. Už ono dupání vyvolalo pobavené reakce, ale opět jsem to neřešila.

Až pak asi hladina trpělivosti zmíněné maminky přetekla. Když na mě Alan vykukoval zpoza klouzačky a já jsem jí celou oběhla, abych na něj zezadu udělala baf, až jsme se oba svalili do písku, prohlásila nahlas: No, to je tak, když si dítě pořídí dítě. Pak sbalila svého tichého chlapečka a s významným pohledem ve tváři odešla.

Ač mi to nejdřív přišlo spíš úsměvný, neubránila jsem se po chvíli myšlenkám, zda nedělám něco špatně já? Miluju blbnutí s Alanem, užívám si ho každým dnem a je to věc, která mě na mateřství fakt baví. Neměla by ale máma být vážnější? Neměl by spíš blbnout se svými vrstěvníky? Na malou chvilku mi ta paní nasadila brouka do hlavy. Možná jsem vážně sama taky ještě dítě…

Ale pak jsem si uvědomila, že tohle dítě vůbec nezávisí na věku, ale na povaze. Můj táta s námi taky vždycky blbnul, ať mu bylo třicet nebo čtyřicet. A stejně tak blbne teď i s Alanem. Možná tedy jsem dítě, které si pořídilo dítě, ale tímhle dítětem budu až do smrti. Je totiž ve mě, je to moje součást a já ji miluju. A kdy jindy ji dopřát svobodu, když ne se svými vlastními dětmi?