Vím, že už je to víc jak týden, co jsme se vrátili z Paříže, ale dřív prostě nebyl na článek takového rozsahu čas. Ani vlastně jiného rozsahu… kdo nás sledujete na IG, všechno víte, tak to tady nebudu opakovat. Prostě jsem skok z dovolené do běžného režimu těžce nesla. Ale zpět k naší cestě. Hodně z vás se ptalo na tipy a nějaké obecné info o cestování s trochu větším miminem – tedy tím, co už chvíli neposedí. Tak tady je 🙂

Základem všeho je PLÁNOVÁNÍ.

Už několik týdnů dopředu jsem si začala sepisovat svoje oblíbené seznamy. Co a kdy navštívíme, kam se půjdeme podívat, co naopak vynecháme. Postupně se mi z toho dotvářel stále konkrétnější plán, až jsem týden před odjezdem měla hotovo. Možná to zní komicky, ale s dítětem je to alfa omega.

Plán zahrnoval:

*cestu z letiště “domů” včetně mapky (v dnešní době je to o tolik jednodušší, stáhla jsem si pařížský idos, kde jsem se vždycky podívala na aktuální jízdní řád, takže nějaké vytištěné seznamy odjezdů vlaků už s sebou člověk brát nemusí)

*denní rozpis s adresami podniků – na každý den jsem měla naplánováno několik památek/atrakcí, které jsem vždy zadala do google maps a pak jsme se tím směrem vydali. Když byl Alan vzhůru, šli jsme jeho, tedy pomalým, tempem, když spal, šli jsme rychleji. Měla jsem to spočítané tak, abychom to stihli, a každý den jsme tak měli velkou rezervu.

No a protože jsme chtěli navštívit hodně speciality coffee kaváren, udělala jsem si dopředu výběr v oblasti, kam jsme ten den šli, a přesnou adresu – abych to pak někde po cestě nemusela hledat. Tu jsem pak vždycky zase zadala do mapy a voila, o nic dalšího jsme se nemuseli starat. Stejně to bylo i s restauracemi, až na jeden den, kdy jsem si chtěla vybrat až na místě, protože Alan spal, takže jsme nemuseli řešit jak moc baby friendly to bude.

*plán B v případě, když by bylo hnusně – tedy indoor aktivity pro děti i dospělé v dané oblasti – to jsem si předtím zjistila na netu, skvělé jsou galerie, muzea, ale například i knihovny mají často dětský knižní koutek a mají volný vstup.

Naše dny tedy vypadaly tak, že jsme ještě před snídaní vyrazili ven, snědli si něco v nějaké z kaváren, Alan chodil, unavil se a když usnul, posunuli jsme se na další místo, kde jsme si v klidu dali kafe a něco sladkého. Pak jsme pokračovali šnečím tempem a užívali si atmosféru, hřiště, parky, zahrady, oběd si většinou snědli někde na lavičce – co je lepšího než bageta s kozím sýrem nebo quiche v jedné z krásných pařížských zahrad? Pak Alan zase usnul, takže další kafe a dezert no a k večeru už jsme se pomalu blížili k domovu, protože jsme byli všichni úplně hotoví…

A to je druhá důležitá věc: UNAVIT DÍTĚ (A SEBE)

Aby naše dovolená proběhla v klidu, museli jsme Alánkovi dopřát to, po čem touží – objevování světa. A tak před každou delší cestou – ať už letadlem, autobusem, metrem, nebo když jsme ho potřebovali na chvíli posadit do kočárku a popojet – se musel unavit. Běháním, prozkoumáváním, na hřišti. A není to vůbec ztráta času, naopak. Ta radost v jeho očích, že si chvíli může dělat co chce, je k nezaplacení kdekoli na světě.

Jako třetí a poslední bod bych vypíchla: SEZNAM VĚCÍ S SEBOU

Nacpat věci pro tři lidi do dvou batohů a jedné tašky bylo jednodušší, než jsem čekala. Pro nás pár triček a spodího prádla, náhradní kalhoty a boty, kdyby pršelo a pár lahviček s drogerií/kosmetikou. Nejvíc místa paradoxně zabral foťák, který jsem nakonec ani nepoužívala. Mnohem důležitější bylo zabalit dobře pro Alana. Mít s sebou vždycky náhradní oblečení a dostatek plen, vlhčených ubrousků a jídla. Nejlepší službu mi udělala termoska z DM, kterou jsem koupila den před odletem. Ráno jsem do ní udělala čaj, který vydržel teplý celý den, což se hodilo zvlášť pro Alánka, který s náma kafe nepil. A protože počasí nebylo nic moc, přišel teplý čaj vhod nakonec i nám.

Důležité je taky nepromokavé oblečení. Osobně nesnáším deštníky, takže softshellové bundy to jistily.

Nakonec snad jen poznámka, že i když jsem Alánkovi zabalila několik hraček a knížek, v podstatě nebyly potřeba. Venku si vyhrál s přírodou, vevnitř jsme si kreslili nebo blbli společně a pro kritické chvíle, které byly všeho všudy asi dvě, jsem děkovala tabletu. Alan je prostě nejšťastnější, když nás má kolem sebe, když se mu věnujeme, jsme v pohodě, spokojení a usměvaví, a když má dostatek prostoru. A to v Paříži měl. Takže kdo se toho bojíte – nebojte. Stojí to za to!

Kdyby Vás zajímalo cokoli dalšího, napište, ráda doplním i do článku :-)) A příště konrkétnější info přímo z Paříže a o Paříži!