Můj malý stalker!
Myslím, že podle téměř všech mých příspěvků už je všem jasné, že si mateřství užívám plnými doušky. Ale nikdy není vše jenom černé nebo jenom bílé. I tak úžasná a naplňující doba má své stinné stránky. Co mi tedy život s dítětem vzal?
- Spánek
Už jsem to psala v jednom z předchozích příspěvků. Na nedostatek spánku si já osobně asi nikdy nezvyknu. A i když existují šťastné matky, kterým spí děti už od porodnice osm hodin v kuse, většina z nás takové štěstí nemá. A tak se musíme potýkat s hodinovým uspáváním, nočními buzeními, vstáváním v pět a mnoha unavenými dny.
- Intimní život
Úzce souvisí s prvním bodem. Když v noci naspíte maximálně pár hodin, a to ještě přerušovaně, je nálada na nějaké intimnosti ta tam a po uspání dítěte jste rádi, že nemusíte už „nic dělat“. Nehledě na to, že to nějakou dobu po porodu ani nejde, pak to bolí jako čert, ve vaší posteli leží malý vetřelec a musíte být tišší jak jen to jde, abyste ho nevzbudili. Z dvakrát denně se rychle stane dvakrát měsíčně. Ani nevíte jak.
- Klid & samota
Přečíst si knížku. Podívat se na film. Pustit oblíbené cd. Dát si vanu. Nebo se jenom v klidu dojít na záchod. Jakmile máte dítě, všechny tyhle normální věci se rázem stanou opravdovým luxusem. Občas se mi stýská po dnech proválených s knížkou v posteli, nebo večeři při svíčkách. Dnes jsem totiž ráda, když na večeři vůbec zbyde čas a ráno si mohu dopřát deset minut o samotě v posteli navíc, zatímco T jde s Alanem kakat do koupelny.
- Společenský život
I přesto, že s Alanem podnikáme nejrůznější dobrodružství – mými přednáškami ve škole počínaje, přes návštěvy kaváren, a výstavami a výlety konče, některé věci prostě s malým dítětem skloubit nejdou. Párty, kina, koncerty, divadla. Vlastně všechny večerní akce. Dny, kdy jsme po setmění všichni tři někam od porodu vyrazili, bych spočítala na prstech jedné ruky. Naštěstí jsem nikdy nebyla zas tak moc společenský tvor, zajít si ale jenom s T do divadla, bude jedna z prvních věcí, které uděláme, až budeme s Alanem připravení zavést nějaké to večerní hlídání.
- Bezstarostnost
Abych byla upřímná, nikdy jsem nebyla úplně bezstarostná. Ba naopak. Dělám si hlavu skoro ze všeho. Ale byly to většinou takové blbosti, které mi nijak neznepříjemňovaly život. Až s Alanem jsem poznala, co to je mít opravdové starosti. Najednou jsem strašně zodpovědná, oba jsme. Museli jsme začít myslet prostě jinak, s ohledem na budoucnost, na rodinu. Pro T to znamenalo vykašlat se na práci v kuchyni a najít si práci v officu. Aby zabezpečil rodinu. Řešíme bydlení. Spoření. Aby měl Alan co jíst, co na sebe a s čím si hrát. Aby byl zdravý. Šťastný. Spokojený. Tak si tak říkám, kde jsou ty časy, kdy jediné, co jsem řešila, bylo co si vezmu ten den na sebe? …..
