Přála jsem si v životě už hodně věcí. Jako malá jsem moc chtěla být doktorkou, pak právničkou a nakonec herečkou. Všechno v souvislosti s tím, na jaký seriál jsem se zrovna dívala… Nakonec se moje přání ustálilo na tom, co mě doopravdy bavilo – psaní. A to se mi splnilo – ať už tímhle blogem, články na web a nebo občas i do časopisů.

Se školou to bylo podobné, když jsem si konečně vybrala obor, který jsem opravdu chtěla studovat, prostě jsem se tam dostala. A když jsem nedávno přemýšlela nad tím, že jsem si vždycky přála mít děti mladá, a vdát se ještě na škole, a že se mi to taky povedlo, došla jsem k závěru, že pokud si něco opravdu přeju, splní se to.

Třeba potom, co mě táta vzal na představení fyzického divadla úžasné skupiny Teatr Novogo Fronta s geniální herečkou Irinou Andreevou, jsem opravdu moc toužila po tom tohle umět. Umět zacházet se svým tělem a beze slov ztvárnit emoce, postavy, příběh. Ale samozřejmě jsem věděla, že něco takového je úplně mimo moje možnosti. A pak jsem před pár lety někde na plakátu viděla pozvánku na otevřený workshop právě s Irinou, na němž jsem se dozvěděla o možnosti zapojit se do divadelního projektu o Rusko-Ukrajinském konfliktu. A zanedlouho na to už jsem byla na seznamu herců uváděna pod souborem Teatr Novogo Fronta. Neuvěřitelná zkušenost a splněný sen. Sen, o kterém jsem si byla jistá, že se mi nikdy nesplní.

A nebo jsem vždycky chtěla bydlet v cizí zemi, nejlépe v Anglii. No, myslím, že náš život v Brightonu to splnil se všemi náležitostmi. A mohla bych pokračovat…

Nevím, jak je to možné. Ale opravdu začínám věřit tomu, že co člověk do vesmíru vysílá, to se mu vrací. Ne hned, ani ne za týden, měsíc nebo rok. Někdy to opravdu trvá. Ale pokud člověk vydrží, vyplatí se to! Moje rodina, můj syn, můj život je toho důkazem.