Konečně! Máme auto. Nejsme limitovaní ani jízdním řádem, ani počtem tašek, ničím. Můžeme vyrazit kam chceme a tak se pomalu navracíme k našim původním plánům. 

Jednou z největších výhod zahraničních kamarádů je to, že vám můžou poradit ta nejlepší místa – nejkrásnější pláže, nejlepší restaurace, a co si v nich dát.. k nezaplacení. A protože jsme si po těch pár stresujícíh dnech chtěli hlavně odpočinout, vyrazili jsme na údajně nelepší pláž v okolí. Je těžko dostupná, proto o ní ví jen místní a turisty tam tedy téměř nepotkáte – dostanete se na ní totiž jen po 200 příkrých schodech. Což o to, dolů to byla brnkačka.. nahoru už to ale šlo hůř… S Alanem v nosítku a 35 stupních jsem myslela, že asi umřu. Stálo to ale za to.

Alan si moře strašně užívá. Hraje si na břehu, řádí ve vlnách a v mezičase si zdřímne na lehátku. Prostě pohodička.

Večer jsme pak s kamarády vyrazily do nejbližšího města na zdejší festival. Celým městem procházel nádherný průvod bubeníků, králů a královen v dobových kostýmech, šermířů atd. Byl to pro nás opravdu obrovský zážitek, a to hlavně pro Alana, který to všechno s napětím sledoval. Domů jsme se vrátili až v půl jedenácté a všichni jsme padli jak zabití…