Už jsem z toho všeho dost unavená. Na jednu stranu si pořád říkám, že se dějí mnohem horší věci a zas o tak moc nejde, jsou to přeci jen peníze. Hlavně že jsme všichni živí a zdraví. Jenže na druhou stranu se ve mě pere lítost nad ztracenými dny, zkaženými plány a hromadou peněz za opravu. A do toho ten stres.. ten je možná ze všeho nejhorší.Kdyby nám v tom servisu na začátku řekli, že jim to bude trvat takhle dlouho, nechali bychom si auto poslat zpět do Čech a opravili ho až tam. Sice bychom si tady museli půjčit auto a koupit letenky domů, ale aspoň bychom už včera mohli normálně fungovat. Místo toho dnes celý den opět řešíme s tím italským servisem, kdy to bude hotové a zda nám auto vůbec přivezou zpět. Nakonec řekli, že pokud chceme auto ještě dnes, musíme si pro něj dojet. Servis je ale asi hodinu cesty od nás, takže si T musel vzít taxi a jet tam na vlastní pěst. Slibovali, že v poledne ho tam bude mít připravené.

Byl tam tedy pro jistotu o něco dřív a pak čekal a čekal…a ještě ve dvě hodiny mi psal zoufalé zprávy, že stále nic neví a auto nikde. Za pět minut ale přišla další zpráva, ještě děsivější než ta předtím. Prý už to mají hotové, ale bude to stát 980 Euro. Málem jsem tady omdlela. To bylo o tři sta euro víc, než jsme mysleli. To kdybychom věděli, tak samozřejmě na nic nečekáme a necháme auto poslat do Čech bez mrknutí oka… Jenže teď už to nešlo. T byl v hodinu vzdáleném městě, kde nikdo nemluvil italsky a měl u sebe jen ty peníze, které si původně řekli. Nechali jsme naše kamarády, aby to s nimi vyřídili po telefonu v italštině, ale nikam to nevedlo. Jen na sebe přes telefon křičeli, že i bez jakékoli znalosti italštiny mi bylo jasné, že to, co si říkají, není nic hezkého. Bohužel však nikam nedospěli. A asistenční služba nám řekla, ať zavoláme policii.

To už jsem byla na pokraji zhroucení. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Na policii nám řekli, že jim musí zavolat přímo T, ale tomu se tam nešlo kvůli roamingu vůbec dovolat. Už odbyla třetí, byl tedy téměř pět hodin bez pití a jídla v tomhle vedru v autoservisu, kde na něj nebyli vůbec příjemní a nikdo nevěděl, co bude. Ty peníze neměl, nemohl jim dát víc, než měl u sebe a docházeli nám všem síly.

Nakonec se na nás přeci jen usmálo trochu štěstí, respektive spravelnost. Protože ani ti italové v servisu už na to neměli síly, tak ve čtyři řekli T ať jim dá všechno co má, vezme si auto a vypadne. Takže auto máme. A to je teď nejdůležitější. Uf. Dnešek byl tedy opravdu výživný. Asi si teď půjdeme koupit láhev vína za dvě eura a celou ji večer vypijeme…

Tak snad se nám vydaří aspoň ty tři zbývající dny. Už se na tě moc těším.

A dnes aspoň pár fotek z krásného domečku našich kamarádů 🙂