Každá mamá mi dá nejspíš za pravdu, když napíšu, že láska k dítěti je naprosto bezmezná a že udělat pro svoje děti první poslední je prostě samozřejmost. Znamená to ale postavit zájmy dítěte na první místo? Tedy i před svoje vlastní? 

Je to vlastně trochu paradox. Na jednu stranu odsuzuju a nadávám americkým, francouzským a britským systémům s půlroční mateřskou a odkládáním dětí do jeslí a školek v nejranějším věku. Přitom sama studuju, a to navíc prezenčně, takže Alana pořád někdo hlídá a o nějaké přehnané fixaci na matku tak nemůže být řeč. Pro někoho možná dva naprosto totožné případy. V čem je ale rozdíl?

Vím, že mnohé z matek, které musí odložit svoje děti do jeslí, opravdu nemají na vybranou. Nechci proto soudit, smysl tohohle textu je někde jinde. Já chci ukázat, že je možné skloubit zájmy svoje se zájmy dítěte tak, aby byly všichni spokojení. A že dítě může být na prvním i na posledním místě. Zároveň.

Ale zpět k onomu rozdílu. Já jsem už od začátku věděla, že studovat chci, ale tempo jsem nechala na Alánkovi. Prvních několik měsíců se točilo kolem něj, pak se to pomalo začalo lámat a nakonec je to on, kdo je schopný se přizpůsobit. A to podle mě právě i díky tomu, že jsem ho do ničeho netlačila. A tak dřív zastávaný model – hodit do vody, však on už se nějak plavat naučí, který stále jede ve všech výše zmiňovaných zemích, se u nás změnil na – všechno má svůj čas.

Díky tomu, že jsem to nehrotila, si Alan postupně zvykal na hlídací babičky, na to, že máma není, na změnu režimu… a já jsem se snažila, aby to bylo prospěšné jak pro mě, tak pro něj. Nějakou dobu se tedy vše podřídilo jemu. Pak se to přehouplo do stavu, kdy si plním sny já a studuju, a Alánek se musí přizpůsobit. Ať už hlídáním, spánkem v jinou denní dobu, cestami do města atd. Díky tomu pak zvládá i další výjimečné změny – například cestování. A protože zítra letíme do Paříže, vyzkouším opět v praxi, zda tento model stále funguje….

A pointa? Já jsem šťastná, že nesedím celé dny doma “na zadku”, a dělám něco pro sebe. Alan je šťastný, že se mu babička věnuje, tety s ním blbnou a má pestřejší program. A T je taky šťastný, protože jsme šťastní my dva a protože na něj není vyvíjený žádný nátlak typu: celý den jsem tady zavřená s dítětem, tak se teď chvíli starej ty :D….