alan

S Alánkem chodíme každý týden na cvičení. V rámci jedné lekce se na děti přišla podívat fyzioterapeutka, aby zkontrolovala, zda jsou všechny děti v pořádku. Když viděla, co Alan už umí, kulila oči. To prý ještě vůbec dělat nemá, je víc než dva měsíce dopředu. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že ho k ničemu nemotivuju a to, že péruje na kolenou, plazí se a otáčí oběma směry se naučil sám od sebe.

Byla jsem z toho docela špatná. Pořád jsem přemýšlela, co dělám špatně, že moje dítě takhle předběhlo tabulkový vývoj. A pak jsem si uvědomila, že tohle řeším v podstatě už od těhotenství.

Ještě než se Alan narodil, tak mi doktoři vyhrožovali, že bude malý po mně. Jak to zjistili? Prý má stehenní kost o dva centimetry kratší, než je norma.

Alánek se ale narodil s úplně průměrnou výškou. Jenže tabulkové srovnávání tím neskončilo. Potom se totiž strašně hrotila váha. Přibírá? Přibírá dost? Pije hodně? Kolik se má průměrně napít? A kolik má průměrně přibývat? Ze všech těch čísel mi šla hlava kolem.

Samozřejmě bylo nakonec všechno v naprostém pořádku. Kojené děti přibírají skokově, takže i když se někdy může zdát, že za týden nebo dva nepřibraly vůbec nic, pak najednou váha rychle poskočí.

Všichni se pořád snaží řadit děti do všech možných tabulek. Dítě tohoto věku má denně jíst tolikrát, spát tolik hodin, budit se v takových intervalech a měřit a vážit přesně tolik a tolik. Ale tak to přece nefunguje ani s námi dospělými. Já jsem malá, T vysokej. Někdo noční sova, jiný ranní ptáče. Někdo může jíst celý den a nepřibrat ani deko, a další přibere po jedné pizze

Už bychom se konečně na všechny tabulky měly vykašlat. Jediné, co přináší, je stres pro matky prvorodičky, které ještě vůbec neví, co a jak a všechno chtějí dělat podle plánu.

Dokonale tabulkové dítě ale prostě neexistuje.