Alánek v sobotu oslavil svoje druhé narozeniny. Oslavil je tedy hlavně už před týdnem, kdy jsme měli rodinnou oslavu. Teď jsme to pojali komorně, nicméně Alánek si to užil taky. A to je nejdůležitější.

Nebudu psát, že nechápu, jak rychle to uteklo, protože to píšu pořád. Chtěla bych tuhle chvíli využít k malému zamyšlení. Zamyšlení nad tím, co mi tenhle můj rarášek přinesl. Když jsem ho totiž před dvěma lety poprvé držela v náručí, po všech těch kontrolách u doktorů, kteří mi říkali, že se mi ho nepodaří porodit přirozeně, že budu muset na císaře, cítila jsem se jako nejlepší žena na světě.

Nejen že se mi ho totiž podařilo porodit přirozeně, navíc jsem to zvládla bez medikace a většího poranění. A najednou se dostavily pocity obrovské lásky, štěstí a harmonie, ale především síly a zadostiučinění. Cítila jsem se prostě jako superwoman.

Takhle silný pocit vlastní síly a schopnosti jsem nikdy jindy v životě.

Najednou jsem už nebyla sama za sebe, měla jsem ve své moci ten malý bezmocný uzlíček, jehož budoucnost byla především v mých rukou. To já jsem za něj musela rozhodnout, co ano, co ne. Tehdy mi to přišlo tak nějak přirozené, když se ale nad tím zamyslím dnes, přijde mi to úplně děsivé. Osud jiného člověka. A i když jsem se neuměla občas postavit ani sama za sebe, najednou jsem měla bojovat za dva. To, že nějak vnitřně cítím, co je pro něj nejlepší, mi ale tuhle situaci hodně ulehčilo. Musela jsem se prostě naučit říkat ne. S vědomím, že rozhoduji za něj se to dělalo mnohem snáze. Tuhle vlasnost už jsem si naštěstí vzít nenechala a naučila jsem se bojovat i za sebe.

Říct NE totiž není zakázaný!

I když jsem měla stokrát dopředu vymyšleno, jak budu Alánka vychovávat, nakonec jsem se musela naučit přizpůsobovat se aktuálním situacím. Už jsem o tom psala mockrát, díky tomu jsem se vlastně naučila mít otevřenou mysl a nebrat nic definitivně – což byla jedna z mých silných vlastností. Najednou to ale prostě nešlo. A s tím samozřejmě souviselo i bytí v přítomném okamžiku.

Mohla jsem mít totiž perfektně vymyšlený plán, který se zbortil během jednoho krátkého záchvatu pláče. 

Výsledek? Pořád plánuju – to se asi nikdy nezmění. Ale nehroutím se, když se plány změní nebo dokonce nevyjdou. Prostě to tak je. Hlavní je pro mě štěstí mojí rodiny. A taky moje vlastní. Ačkoli by se totiž mohlo zdát, že je mateřství velmi altruistická záležitost, já myslím paradoxně mnohem víc na sebe, než dřív. Protože mě Alan potřebuje, teď a taky za deset let. Zdravou a schopnou. Ale taky protože si najednou uvědomuju, jak ten čas letí, a že by byla škoda pořád se jen něčím stresovat. Nechci si nechat proplout dětství mých dětí mezi prsty.

A co vy? Co Vám přineslo mateřství?