alanek

Žijeme v hrozně divném světě. Virtuální realita obklopuje celý náš život a snaží se nás obalamutit, že je to vlastně ta pravá realita. A jinak tomu není ani co se dětí týká. 

Na sociálních sítích včetně facebooku, instagramu a já nevím čeho všeho ještě se to jenom hemží fotkama vystajlovaných miminek. Jen pár dnů po porodu je maminky navlečou do super truper nových, a samozřejmě značkových, šatiček a šup s nimi na síť. Ale tím to jenom začíná. Krásně oblečené, dokonalé děti, které nikdy nejsou špinavé, nikdy nemají roztrhané oblečení, nepláčou a asi ani nekakají. A na pozadí jako bonus perfektně uklizený byt.

Takový obrázek nám ukazuje internet. Jenže realita je někde úplně jinde. A tak my, ty „obyčejné“ mámy, jejichž děti se minimálně jednou denně pokakají až za uši, asi tak pětkrát denně poblinkají a pořád pláčou, my, které máme doma pořád bordel a samy už jsme se neupravovaly ani nepamatujem, z toho můžeme mít mindrák. Cítíme se méněcenně. Máme pocit, že jsme selhaly, když to někdo zvládá lépe. Máme pocit, že naše děti jsou čuňátka, navíc zlobivé a neposlušné, když nevydrží ani chvíli čisté nebo usměvavé.

statou-1

Jenže všechno je to jenom hra. Hra na jakoby. Hra na dokonalost. Ale dokonalost neexistuje. Kdybychom se u každé té fotky mohli podívat za objektiv, uvidíme úplně normální realitu. Tu naši realitu. Tu, ve které jsou děti dětmi – špinavé a uplakané. Tu, ve které mámy nestíhají, a tak mají doma občas bordel a tátové dostanou k večeři chleba se sýrem, protože na nějaké vyvařování není čas. Tu, ve které žijeme a ve které jsme samy sebou 🙂