alan ranni ptace

Naše ranní ptáčátko…

Nevím to na den přesně, ale pamatuju si, že asi dva týdny před odjezdem z Anglie jsem začala mít problémy se spánkem. Břicho bylo větší a větší, moje midwife mi v tu dobu zakázala spát na zádech a na břiše už to nějakou dobu nešlo. Na boku jsem do té doby spala jen výjimečně. A tak mi trvalo někdy i dvě hodiny, než jsem našla tu správnou polohu a usnula jsem. O to větší vztek jsem měla, když jsem se za chvíli zase vzbudila s tím, že potřebuju na záchod. A takhle se to opakovalo celou noc. 

Možná to bylo i stresem ze zkoušek a odjezdu, pak ze svatby, bakalářky… No, prostě jsem se až do porodu moc nevyspala. To jsem ale ještě nevěděla, co přijde potom.

První dny po narození jsem byla nervózní, že Alan v noci třeba přestane dýchat, nebo dostane SIDS, a tak jsem probděla skoro celé noci. Když jsem se po týdnu uklidnila, Alan najel na režim nočního krmení každou hodinu. Byla jsem pak tak hotová, že jsem spala hodně i přes den, a přesto jsem se cítila unavenější, než kdy dřív.

V chytré knížce ale psali, že miminku se obrátí režim zhruba kolem měsíce. Bláhově jsem znovu uvěřila autoritám a těšila jsem se, že se konečně vyspím. Jenže uběhl měsíc, dva, tři a počet nočních kojení se neredukoval. Vstávala jsem k němu co hodinu, když se poštěstilo, tak spal tři hodiny v kuse. Víc ne. Proto, že jsme spali všichni v jedné posteli, jsem nemusela doslova vstávat – jenom jsem vyndala prso a spali jsme zase dál. A i tak jsem si pořád stěžovala, zvlášť když v oné chytré knížce psali, že kolem čtyř měsíců už některá miminka umí propsat celou noc.

O tom ale Alan nechtěl ani slyšet a rozhodl se, že když je mi tohle málo, bude teda vstávat v pět. Ranní ptáče byl sice vždycky, většinou to ale do šesti, půl sedmý vydržel. Myslela jsem si, že ho budí světlo. Tak jsem koupili závěsy. A nic. Budíček v pět. Vydrželo mu to skoro dva měsíce.

To už mu bylo skoro půl roku. Intervaly se začaly lehce prodlužovat, tři hodiny byla norma. Ale místo klidného probuzení a uspání kojením začaly noční řevy. Nechápu proč, do dnes jsem nezjistila příčinu. Vzbudil se sice už jen třikrát, čtyřikrát za noc, ale řval tak, že ho nic neutěšilo a trvalo to někdy i hodinu. Nakonec jsem ho párkrát musela uspat v šátku a po pár minutách opatrně vyklopit do postele.

Teď už v noci Alan sice téměř nepláče, vstává ale pořád minimálně třikrát za noc – a to považuju za úspěšnou noc.

Nejhůř mi je, když slyším kamarádky, jak si libují, že v sedm uloží dítě, a ono se jim zase v sedm probudí, s jedním nočním kojením, než jdou samy spát. Ach, co bych dala za alespoň sedm, osm hodin nerušeného spánku! Už je to totiž rok, co jsem nespala víc než čtyři hodiny v kuse. A na to si prostě člověk nezvykne.