Už v podstatě od dětství jsem měla pocit, že je důležité někam patřit. A tak se ze mě postupně stala punkerka, hoperka, etno dívka či dokonce na chvíli gothička.

A protože když já něco dělám, dělám to naplno, vždy jsem do toho šla se vším všudy, až do posledního detailu. Když jsem byla punkerka, růžový svetr od babičky letět rovnou do koše. A jako vyznavačka gothic stylu jsem nosila pořád jenom černou.

Nakonec se ze mě stala vegetariánka. A pak veganka. Zarputilá, dogmatická. Nic koženého, žádné živočišné potraviny, kosmetika ani doplňky. Na masožravce jsem se dívala skrz prsty a nikdy jsem si neodpustila poznámku o právech zvířat. Brácha si ze mě dělal srandu, že jsem alternativec a když mě někomu představoval, říkal: To je ta veganka… A já jsem na to byla pyšná!

A pak jsem otěhotněla, dostala chuť na maso a najednou jsem nebyla nic. Ani veganka, ani vegetariánka. V oblékání už dlouho žádný konkrétní styl nevyznávám a v hudbě poslouchám od všeho něco. Chvíli jsem z toho byla nervózní, a pak jsem najednou cítila strašnou úlevu! Konečně nemám žádnou nálepku a konečně ani žádnou nepotřebuju. Už pro mě nebylo důležité, jestli se řadím k nějaké skupině a co si kdo o mě myslí. Najednou jsem měla úplně jiné starosti – porodit a vychovat dítě, založit a starat se o rodinu, a hlavně…prostě jen tak být.

A tak jsem se jednou pro vždy zbavila nálepek. A víte co? Ruku v ruce s tím přišlo i pohrdání celým tímto nálepkovacím systémem. Jakoby každý musel být nějak klasifikován – vždyť to nedává smysl! Každý jsme originál, každý to máme nastavené jinak. Proč máme pořád potřebu všemu nějak říkat?

Na malou chvilku jsem si myslela, že už nikdy žádnou nálepku mít nebudu. A pak jsem v metru zaslechla nějakou paní, která když viděla, že nesu Alana v šátku, prohodila, že tohle jsou ty dnešní bio matky… Ach jo.