Kojení je – aspoň pro mě – dost rozporuplná záležitost. Nikdy jsem si totiž nebyla schopná představit, kolik bolesti, strachu, úzkosti a dalších negativ může přinášet. Vždycky mi to přišlo jako něco úplně přirozeného, normálního a krásného.

Jenže pak se narodil Alan a nešlo mu sát. Když se to konečně naučil, strašně to bolelo a občas jsem měla pocit, že to prostě už dál nedám, protože ta bolest byla nesnesitelná. Po pár týdnech jsme navíc zjistili, že i když je na prso téměř celý den, nepřibývá, protože nepije, ale jen tak si cumlá.

No, musím říct, že to tehdy byl velký stres, na který jsem jako prvorodička vůbec nebyla připravená…

Nakonec si to všechno ale naštěstí sedlo a já pak kojila s opravdovou láskou a nadšením. A myslela jsem si, že to vydržím až do samoodstavu. Alan měl sice občas fáze, kdy se kojil třeba 10x za den, a nebo nejlépe 10x za noc, kolem roku a půl si to ale tak hezky sedlo, že se kojil už jen na uspání. A protože hezky jedl, stačilo mu to. Mléka ubývalo a já jsem postupně zjistila, že to má opravdu už jen na zklidnění a útěchu máminy blízkosti.

Když jsem potom otěhotněla, dlouho to bylo v pohodě, takže představa kojícího tandemu pořád zůstávala jako obrázek ideálního souznění mezi mámou a jejími dětmi, jenže okolo třetího měsíce mě začala prsa tak bolet, že každé kojení byl doslova boj. Naštěstí to Alan tak nevnímal a nezačal ho vyžadovat o to víc, za co mu jsem fakt vděčná.

Nakonec jsem se rozhodla, že je čas s tím přestat.

Tím, že to Alánek neměl spojené s utěšováním při záchvatu pláče, ani s ničím podobným a bylo to opravdu už jen to uspávací cumlání během odpoledního a večerního spánku, doufala jsem, že to proběhne v klidu. Jeden den jsem mu tak dala možnost se ještě naposledy nakojit, a u té příležitosti jsme se na památku vyfotili. No a pak jsem prsa zalepila náplastí a řekla jsem mu, že mě moc bolí, že mi to už není příjemné a že zkusíme uspávat třeba s pohádkou nebo písničkou. První den proběhl až překvapivě v pohodě, Alan si na prso ani nevzpomněl, jen teda nechtěl spát po obědě.

Buď prso, nebo spát teda nebudu.

A tak jsem ho nechala být, a doufala jsem, že se díky tomu aspoň zkrátí večerní uspávání. A taky že jo. Alan se na prso párkrát zeptal, já mu ukázala náplast, řekla jsem, že mě to bolí, mám tam bolístku a že povíme pohádku. A tak si nakonec lehnul a usnul. V noci se neprobudil a k ránu si na prso ani nevzpomněl, jen se přetočil a spal dál. Jestli jste ale mysleli, že to bude takhle jednoduché, (a že já jsem si to po tom skvělém prvním dnu myslela), tak nebylo. Alan totiž dostal druhý den nějakou virózu, měl 39 horečky a kašlal. V červenci. No, prostě pech.

V takové chvíli bych mu to prso dala klidně i pětkrát denně.

Jenže už jsem jednou řekla že není a nechtěla jsem ho mást. Naštěstí mi byl velkou oporou T, který ho těc pár dnů uspával v nosítku, a mě podporoval, že jsme udělali dobře. Protože já jsem to několikrát obrečela, když jsem ho viděla, jak se trápí a že by ho to prso určitě rychle uklidnilo. Zpětně jsem moc ráda, že jsme vytrvali a on si tím nemusel procháet víckrát. Po těch pár dnech, kdy se v noci budil, špatně kvůli horečce spal a nebyl prostě ve své kůži, si totiž zvyknul na to, že prso prostě není, ale maminka ano, takže se ke mě pak přitulil, chtěl povědět pohádku a usnul. Poté, co se uzdravil, se dokonce už nebudí v noci ani k ránu a spí opravdu tvrdě, a to i po obědě.

Akorát se mu díky tomu trochu upravil denní režim.

Ale to je možná i tím, jaká jsou pořád venku horka. Už nechodí spát kolem sedmé, ale kolem osmé, s tím, že uspáváme cca 30-60 minut. Povídáme pohádky, zpíváme a on pak najednou usne. Díky tomu ale i vstává poměrně pozdě, už ne kolem šesté jako dřív, ale po sedmé, někdy až skoro v osm. Pak se samozřejmě oddaluje i odpolední spánek, který se taky o tu cca hodinu posunul, a Alan teď spí většinou od jedné do tří. A všem nám to takhle vyhovuje. Sice už nemáme večer tři hodiny pro sebe, já ale oceňuju pozdní vstávání a hlavně ten dvouhodinový odpolední spánek, protože často jdu aspoň na chvíli spát s ním, nebo si čtu, odpočívám a užívám si klidu.

Ať se s kojením rozhodnete jakkoli, vždy to musíte hlavně cítit. Já prostě cítila, že už kojit nechci, že mi to není příjemné a že Alan to zvládne. Jsem ráda, že jsme to vydrželi víc než dva roky a to i přes ty počáteční trable. Kojení zdar <3