Minulý týden jsem měla poslední zkoušku. A těsně před ní jsem šla ještě s Alanem na cvičení. Byla už jsem ale dost nervózní, a tak jsem tam v dětském koutku vytáhla otázky, abych si je ještě jednou přečetla. Toho si všimla maminka z kurzu před námi.
Ježiši, vy se učíte? A kde na to berete čas? To vás teda obdivuju. Já si nepřečtu ani článek v Mamince, řekla a hned táhla svoji holčičku pryč, abych měla jako víc klid. Tohle střetnutí mě donutilo se zamyslet nad tím, jak to s tím časem na mateřské vlastně je. Protože jsem zatím neměla pocit, že by ho bylo nějak extra málo a že bych nic nestíhala.
A to je Alan poměrně dost velký mamánek a někdy mě vyžaduje opravdu každičkou chvíli. Pořád se to dá ale naplánovat tak, abych stihla všechno, co potřebuju. Je to hodně právě o plánování, prioritách a určitým způsobem i o sebekázni.
Vždycky si vzpomenu na babičku, která je v důchodu a nemá „celý den co na práci“ a přitom vždycky, když spolu mluvíme, nic nestíhá a diví se, co všechno jsem třeba v ten den už i s Alanem stihla.
Je to ale něco za něco. Během zkouškového jsem musela odmítnout několik nabídek na baby friendly kina, cvičení, kavárnu s kamarádkou a další. Potřebovala jsem využít každý čas, kdy Alan spal. Ale protože to byl jen měsíc, nevadilo mi to a teď to všechno doháníme. Ale jinak bych se naučit na zkoušky nedokázala.
Stejně tak je to s dalšími věcmi. Když mám jeden den nějaké pochůzky ve městě, vím, že ten další musím být aspoň částečně doma, abych stihla uklidit a uvařit.
A tak jsme pořád v jednom kole, ať už jsme doma nebo někde ve městě. Ale stíháme všechno. A nenudíme se 🙂
