Těhotenství je krásné a já si ho fakt užívám. Ale občas je toho prostě moc. Povinnosti, doma malý rarášek, který ze všeho nejradši dělá přesně to, co nechci, aby dělal, rostoucí břicho a ubývající energie. A do toho třeba celodenní akce v dešti.

A to ještě nemám tak velký břicho! Vůbec nevím, co budu dělat za dva, tři měsíce. Už teď mám občas problém Alana dohnat, stačit mu. A když má zrovna svou chvilku a rozhodne se letět přes půl sídliště sám, dochází mi síly a nervy jakbysmet.

A vysvětlete to tomu dvouletýmu miminu…

Dodělávali jsme ještě něco v bytě, před zimou a taky před narozením druhátka, já mám neustále několik rozepsaných článků, o diplomce ani nemluvě, a přitom bych si nejradši dala nohy nahoru a chvíli si třeba četla. Ale protože babičky přes prázdniny moc nefungují a Alan potřebuje pozornost, hraju si s autama nebo čtu knížku. A nebo taky utíkám přes tu půlku sídliště. Večer pak většinou padám mrtvá do postele a tiše si představuju, jak pěkný by bylo vydržet o pár chvil déle a udělat si třeba mani pedi…

A co teprve až tu budeme čtyři!

Ale pak si naštěstí vždycky uvědomím, jak jsou všechny tyhle chvíle vzácný. Za chvíli si se mnou Alan už nebude chtít ani hrát, ani číst, ani utíkat po sídlišti a já budu mít na knížky a sebeopečovávání tolik času, kolik jen budu chtít. No, to možná ne, ale prostě rozhodně víc než teď. A tak to prostě je. Takže jdu blbnout s raráškem, který si vlezl do krabice z ikey a chce v ní tahat po bytě a budu si to užívat, protože za chvíli se tam už nevejde a pak mi zbydou jen tyhle fotky a pár útržků vzpomínek, jaké to bylo, když byl malý.