Alánkovi bude za měsíc rok. A to mne každý den dohání k takovým zvláštním reflexím. Jednou z nich bylo zamyšlení, co vlastně bylo jednodušší – jestli nepohyblivý kojenec nebo už skoro nespící batole.

Všichni mi totiž na začátku říkali, ať si to užiju, dokud ještě pořád spí. Dokud neleze. Dokud nechodí. Pak teprve začne ta pravá nekončící hlídka a konec všech chvilek pro sebe. Já to mám ale úplně naopak.

Sice mi to malinkaté miminko strašně chybí a už se těším, až někdy budu mít to druhé. Ale začátky byly opravdu strašně náročné. Alan sice hodně spal, nehýbal se, a „nic“ nepotřeboval. Ale každou bdělou chvilku brečel a já nevěděla, co s ním. A tak jsem se často večer ani nevysprchovala, protože jsem ho nechtěla nechat plakat. A odejít po uspání z postele? Nemožné.

Potřeboval mne opravdu každičkou chvilku. Pak se to ale v jednu chvíli zlomilo. A to právě ve chvíli, kdy začal sám objevovat svět. Nejdřív se plazil jako píďalka, strašně rychle ale začal lézt. A tak už mě tolik nepotřeboval. A já si mohla v klidu vypít kafe, zatímco on si hrál. Jasně, pořád jsem ho musela mít na očích. Ale mohla jsem si více méně dělat svoje věci.

A najednou bylo jednodušší i uspávání – po uspání jsem mohla odejít a strávit konečně večer jenom s T.

Takže i když už spí jen dvakrát denně a musím na něj pořád dávat pozor, ten čas, kdy je vzhůru, si užiju mnohem víc, než když byl úplně malinký. Je s ním legrace, směje se, objímá nás a pusinkuje. Děláme pořád nějaké blbiny. A je to prostě mnohem větší sranda. Asi je to i tím, že mu víc rozumím. Vím, kdy má hlad, kdy chce spát a kdy prostě jen nosit u maminky. Předtím jsem to nepoznala. Prostě plakal. Nevěděla jsem proč.

Takže tak. U nás zatím vede batolící se období. Třeba to s druhým bude úplně jinak. Jsem zvědavá!