Přiznám se dopředu, že jsem se letu s Alánkem docela bála. Občas má totiž chvíle, kdy nevydrží na jednom místě a chce se plazit, chodit, prostě objevovat svět po svém. Děsila jsem se toho, že strávíme celý let procházením v uličce a vzlet/přílet okořeníme hysterickým řevem.

Dopadlo to nakonec lépe než jsem si vůbec dokázala přát. Alan oba lety prospal. Celé. A tím myslím opravdu celé – při cestě tam usnul během vzletu, když jsem ho kojila, aby mu nezalehly uši a probudil se při přistávání. Na cestě zpět usnul ještě než se letadlo dalo do pohybu a probudil se až když se zastavilo po příletu. Celou dobu ležel na mě s prsem v puse, a já si celou dobu v klidu četla! Že to půjde až tak hladce jsem teda opravdu nevěřila.

Ale teď podrobněji. Oba dva lety jsem se snažila alespoň zhruba naplánovat na dobu, kdy Alan chodí spát. Doufala jsem, že ho po cestě na letiště udržím vzhůru aby pak opravdu spal a ani jednou se nám to nepovedlo. Pokaždé usnul v autobuse/vlaku těsně před tím, než jsme na letiště přijeli – a nakonec stejně oba dva lety spal.

Na letišti to bylo dost náročné. Pasová kontrola proběhla v klidu, horší jsou ale ty skenovací. Měli jsme kočárek, dva kufry, tašku pro Alana, bundy… a najednou máte z kufrů vyndat kapaliny, počítač a tablet, složit kočárek, vyprázndit kapsy… a do toho držet v ruce dítě, které se zrovna někam chce plazit. Zezadu na váš tlačí další nervózní cestující, zepředu personál letiště. Stres. Při cestě nazpátek jsem tak už dopředu do jedné jediné kapsy v kufru připravila věci, které se musí vyndat (tablet, počítač, kapaliny), a nebrala jsem si žádné pásky, náramky a další serepetičky, které by mě zbytečně zdržovaly. Alana jsem si dala do Kibi, abych měla volné ruce a pak jsem ho jenom vyndala na průchod bránou.

Pokud cestujete s dítětem do dvou let, můžete mu vzít jakékoli jídlo i pití, kočárek, nosítko nebo šátek a tašku navíc, bez dalších poplatků. Nikdo vůbec nic neřešil, jídlo a pití dali do nějakého speciálního přístroje, ale jinak s tím nebyl žádný problém. Naopak jsou na vás všichni velmi milí a vstřícní. Kočárek si můžete vzít až k letadlu, pozor ale na to, že po příletu jej zařadí k ostatním zavazadlům a musíte na něj potom čekat s ostatními. Kdybych neměla kibi, nevím vůbec, jak bych to po příletu do Anglie zvládla, šli jsme po mnoha schodech a táhly naše příruční zavazadla, bylo to teda dost náročné a Alan byl ještě rozespalý. I proto doporučuji na kočár pořídit obal – nechovají se k nim vůbec hezky, bůh ví, jak by bez obalu dopadl… Díky bohu, že jsme měli půjčený kočárek od MyBabyStore – jednak k němu byl právě i obal, a hůavně se tak jednoduše složil a rozložil, že to nezabralo moc času – při každé cestě jsme ho museli složit a rozložit vlastně třikrát. Navíc byl lehký a skladný, oproti tomu našemu nynějšímu.

I když jsme skoro nic z toho nakonec nepotřebovali, zabalila jsem Alanovi do letadla spoustu věcí. Knihy, tablet s pohádkama, jídlo a pití (to se opravdu hodilo, lety byly pokaždé opožděné a Alan měl hlad, doporučuji tedy vzít toho vždycky o něco víc – pro jistotu). Pár hraček, plenky, vlhčené ubrousky, náhradní oblečení, deku (ta byla taky super, v letadle byla docela zima a protože Alan spal, nemohla jsem mu obléknout svetr). Cestoval opět ve funkčním prádle od Duomamas, a díky bohu za ně – ty změny teplot byly totiž příšerné – v Praze bylo, když jsme odlétali, 35 stupňů, letiště bylo ale klimatizované a v letadle pak byla přímo zima! V Anglii nakonec bylo asi 20 stupňů, takže to už byla pohoda. Vždycky je ale lepší počítat s nejhorším a být na všechno připravená, všechny tyhle věci se vešly do jeho tašky navíc, takže ani nezabíraly místo v kufrech.

Jinak jsem toho ale Alánkovi moc nebrala – hračka se dokáže udělat z čehokoli, oblečení stačí pár kousků a plenky a jídlo jsme koupily na místě. Alan naštěstí ani není závislý na žádném plyšákovy ani jiné hračky, nikdy ho moc nebraly ty mazlící dečky a další věci… Týden před cestou mu zabalím (schovám) dvě tři hračky, aby na ně zapomněl, a on je pak nadšený, a vyhraje si s nimi, jako kdyby byly nové! 😀

Na letištích taky vždycky mají dětské koutky, tam si Alan před oběma cestama opravdu vyhrál a možná i proto pak chrněl jak zabitý… I kvůli tomu jsme měli velkou rezervu, aby byl čas se vyřádit před tím dlouhým sezením.

Kdo tedy plánujete cestu letadlem s malým miminem, nebojte se toho. Vždycky se to nějak zvládne a pokud budete mít štěstí jako já (nebo rozeného cestovatele?!), přečtete během letu půl knihy :))