psacistroj

Můj život byl už od dětství plný nejrozmanitějších zážitků, cest, divadel a dalších velkolepých událostí. A na všechny mám moc hezké vzpomínky. Ale na co vzpomínám nejradši a co mi vhání slzy do očí jsou úplně obyčejné, běžné a každodenní maličkosti, které mi v dané době nepřišly vůbec ničím zajímavé. Až postupem času je vnímám s magickou nostalgií.

Třeba to, jak když jsem byla malá, dělal mi táta k pohádkám tousty s hořčicí a cibulí. Pak jsme seděli na zemi, jedli tousty a dívali se na pohádku. A nebo když jsme u mamky každý týden v pátek večer seděli u Četnických humoresek a po večeři jsme se dojídali piškoty s marmeládou. Jak jsme v autě poslouchali s mámou Bratry Ebeny a nahlas jsme všichni zpívali. Jak jsem vždycky, když jsem byla nemocná, čekala na babičku, která mě měla přijít hlídat a vyhlížela jsem ji z okna a ona mi pak vždycky mávala. Úplně běžné věci. Nic, co by stálo za řeč. Jenže čas jim vtiskl rys nezapomenutelnosti. Pokaždé když jdu kolem Panerie v Jindřišské volám tátovi a s třesoucím se hlasem mu připomínám naše tradiční dortové odpoledne. Vždycky když jdu z Národní na Staromák si vzpomenu na naše víkendové výlety se zmrzlinou a kávou/čokoládou v Café Louvre, kam jsme chodili proto, že tam měli želvy. Ale nemusím se vždycky vracet až tak daleko…

Když jsme se vraceli z Brightonu, těšila jsem se, že konečně zase budeme doma. Po měsíci mě ale přepadl strašný stesk po tomhle barevném crazy městě a začaly se mi vybavovat úplně stejné vzpomínky. Třeba jak jsem chodila do Lanes pro kváskový chleba. Nebo jak jsme se procházeli po pláží a foukal strašný vítr a nám byla zima. Jak jsme si nosili jídlo do pokoje, protože v kuchyni pořád někdo byl a pak jsme seděli na zemi, protože jsme prodali postel a na gauči jsme spali, tak byl rozložený a nedalo se na něm normálně sedět.

brighton

 

Všechny tyhle maličkosti, všechny ty běžné věci, jsou to, co tvoří moji minulost, alespoň tu, na kterou tak ráda vzpomínám a díky které jsem tím, kým jsem. A vždycky jsou to věci, které mi v té dané době přišly úplně normální a všední. A tak se teď snažím si každou takovou věc, takovou všední činnost si užít tak, jako by to byla ta nejvelkolepější na světě. Každý den s Alánkem. Večery s T. Koukání na seriály po tom, co Alánek usne. Snídaně na zemi u jeho houpátka. A všechno ostatní, co přichází. Protože to za chvíli zase odejde a člověk na to bude s láskou vzpomínat a bude si trochu přát, aby se to vrátilo, i když ví, že už to nikdy nebude takové, jako dřív… 🙂