Všichni do zbraně. Zkouškové je totiž v plném proudu. A protože už toho Alan přes den moc nenaspí, a bdělý mé učení očividně úspěšně sabotuje (viz foto), začali jsme ve větší a pravidelnější míře praktikovat hlídání.

Babičky, prababičky, tetičky. Konečně se mohou zhostit svých rolí, na které se už skoro devět měsíců těší a soupeřit mezi sebou o nejlepší hlídačku.

Ne, teď vážně. Pořád mi všichni předhazují, jak jiné matky nechávají hlídat své děti hned po skončení šestinedělí a babičky si tak mohou užít dlouhé procházky s kočárkem nebo hodinová zpívání ukolébavek. I já jsem se vlastně tak trochu těšila, že čas od času svěřím Alana do dobrých rukou a užiju si zaslouženou chvilku pro sebe. Jenže Alan první tři měsíce pořád plakal a občas ho neutišil ani T, natož někdo „cizí“. Nevydržel se dlouho chovat ani v mém náručí, jediné, co pomáhalo, bylo prso a šátek. Ale ten si nikdo zavázat nechtěl.

Tak jsem čekala. Až to bude všechno lépe snášet. A trvalo to dlouho – když konečně začal být kolem půl roku přes den v pohodě, vydržel si sice s někým hrát, ale stejně chtěl po půl hodině ke mně. Potom začal být nedůvěřivý k lidem, které dlouho neviděl a jen co si ho vzali k sobě, spustil srdceryvný pláč. A já nechtěla tlačit na pilu.

No a myslím, že se to vyplatilo. Teď vydrží bez problémů s kýmkoli, když je o zábavu postaráno, v kočárku se nechá vozit za jakýchkoli okolností a mámu vyžaduje jen v momentech opravdové nouze. Takže se můžu v klidu učit. Nebo jít se psem. Hurá!

Snad mu to vydrží – od konce února totiž budu chodit do školy dvakrát týdně na přednášky. Tak si ho konečně užijí taky všichni ostatní. A ještě mi ho budou rádi vracet 🙂