Posledních pár týdnů pro nás bylo dost atypických. Neměla jsem školu, a kvůli zkouškám a nemocím jsme byli prakticky pořád jenom doma (když nepočítám procházky po okolí). A hrozně jsme si to užívali – najednou byl na všechno čas, všechno jsem stíhala, doma uklizeno, nakoupeno, navařeno, napečeno. Přesně kvůli tomuhle jsem se těšila na zimu.

I když jsem totiž jinak letní člověk, a když je teplo, jsem nejradši pořád venku, na druhou stranu mám pak pocit, že nic nestíhám a to mě strašně štve. Na zimě je úžasný to, že člověk nemá výčitky svědomí, když za celý den nevystrčí paty z domu, netrápí ho, že je nemocný, když je stejně venku hnusně atd. Taková ta zimní pohoda z vyhřátého bytu s čajem a bábovkou.

Jenže čím déle jsme zůstávali doma, tím víc najednou nebylo co dělat. Respektive to bylo pořád o tom samym…a to už Alana nebavilo. Začal být najednou strašně háklivý na to, když jsem se mu nevěnovala – když jsem s někým telefonovala, dělala něco na počítači, nebo si třeba jen dělala ten čaj… A já si uvědomila, jak málo se mu vlastně věnuju. Nemluvím teď o čase, kdy jsme spolu, protože to je skoro pořád. Mluvím spíš o tom, co během toho času děláme. Vaříme – Alan pomáhá, uklízíme – Alan pomáhá, děláme domácí práce – Alan pomáhá…když si čteme, jsem občas myšlenkama někde jinde, a těch pár zbývajících chvil, kdy si opravdu hrajeme, stavíme lego nebo závodíme s auty by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. On totiž stejně u ničeho moc dlouho nevydrží.

A tak mě logicky napadla otázka: je to tak dobře? Je správné, že se netočí celý den kolem něj, ale že většinu času (ač spolu) děláme různé domací a jiné práce? Že společné hraní je jenom takovým doplňkem? A že sám si zatím hraje jen opravdu pár chvil? Protože jakmile nemá(me) daný program a já si chci třeba sednout k počítači, je zle a mámo, věnuj se mi.

Jak to máte vy? Zapojujete děti do chodu domácnosti a nebo podřizujete program jim?

A jenom abych nebyla za úplnýho ignoranta – Alan má samozřejmě vždycky na výběr, zda si chce hrát sám, nebo mi pomáhat – většinou si vybere to druhé. Když si chce číst, jdeme si číst, venku se řídíme v podstatě jenom jeho rozhodnutím, kam se chce vydat a co prozkoumat. Jde mi spíš o to, jak často a jak intenzivně se věnujete během dne dětem, a “jejich hrám”…:-)