Posledních pár týdnů pro nás bylo dost atypických. Neměla jsem školu, a kvůli zkouškám a nemocím jsme byli prakticky pořád jenom doma (když nepočítám procházky po okolí). A hrozně jsme si to užívali – najednou byl na všechno čas, všechno jsem stíhala, doma uklizeno, nakoupeno, navařeno, napečeno. Přesně kvůli tomuhle jsem se těšila na zimu.
I když jsem totiž jinak letní člověk, a když je teplo, jsem nejradši pořád venku, na druhou stranu mám pak pocit, že nic nestíhám a to mě strašně štve. Na zimě je úžasný to, že člověk nemá výčitky svědomí, když za celý den nevystrčí paty z domu, netrápí ho, že je nemocný, když je stejně venku hnusně atd. Taková ta zimní pohoda z vyhřátého bytu s čajem a bábovkou.
Jenže čím déle jsme zůstávali doma, tím víc najednou nebylo co dělat. Respektive to bylo pořád o tom samym…a to už Alana nebavilo. Začal být najednou strašně háklivý na to, když jsem se mu nevěnovala – když jsem s někým telefonovala, dělala něco na počítači, nebo si třeba jen dělala ten čaj… A já si uvědomila, jak málo se mu vlastně věnuju. Nemluvím teď o čase, kdy jsme spolu, protože to je skoro pořád. Mluvím spíš o tom, co během toho času děláme. Vaříme – Alan pomáhá, uklízíme – Alan pomáhá, děláme domácí práce – Alan pomáhá…když si čteme, jsem občas myšlenkama někde jinde, a těch pár zbývajících chvil, kdy si opravdu hrajeme, stavíme lego nebo závodíme s auty by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. On totiž stejně u ničeho moc dlouho nevydrží.
A tak mě logicky napadla otázka: je to tak dobře? Je správné, že se netočí celý den kolem něj, ale že většinu času (ač spolu) děláme různé domací a jiné práce? Že společné hraní je jenom takovým doplňkem? A že sám si zatím hraje jen opravdu pár chvil? Protože jakmile nemá(me) daný program a já si chci třeba sednout k počítači, je zle a mámo, věnuj se mi.
Jak to máte vy? Zapojujete děti do chodu domácnosti a nebo podřizujete program jim?
A jenom abych nebyla za úplnýho ignoranta – Alan má samozřejmě vždycky na výběr, zda si chce hrát sám, nebo mi pomáhat – většinou si vybere to druhé. Když si chce číst, jdeme si číst, venku se řídíme v podstatě jenom jeho rozhodnutím, kam se chce vydat a co prozkoumat. Jde mi spíš o to, jak často a jak intenzivně se věnujete během dne dětem, a „jejich hrám“…:-)
Ester, moc děkuji za tento příspěvek. Dost s ním souzním a také mě občas napadají stejné myšlenky. Když jsme s dcerou (15m) doma, samotné hraní je spíše jen doplňkovou činností. Například když přijde s knížkou v ruce, tak si čteme. Když přijde s míčkem, tak si házíme. Ale že bych si sedla s ní a řekla: „Tak a teď budeme skládat puzzle“ … tak upřímně je to málokdy (a možná hlavně i proto, že mi to vždy vytane na mysl, že bych „měla“) … a taky si říkám „Je to správně?“ … Neměla bych domácí prácem, vaření, nákupům (…) věnovat méně času a více si hrát s dcerou? Rozvíjet ji řadou (ideálně doma vytvořených) montessori pomůcek? Neměla bych věnovat více času učení, jak dělat tohle a tamto…? Je fakt, že dcera spíše vedle mě tak nějak koexistuje a nasává.
Děkuji moc za komentář, přesně to jsou ty otázky, které si občas kladu. A mám to úplně stejně – když Alan přijde s knihou, jdeme si číst, ale ani já se aktivně nepokouším ho přimět ke hraní. A myslím, že je to tak správně. Včera jsem shlédla video od Jaroslava Duška, ve kterém tvrdí, že děti by se měly naučit hrát si samy, tak, jak chtějí. A ne že by je měly rodiče „nutit“ hrát si podle nich. Myslím, že pro naše děti je největším přínosem to, že jsou součástí toho běžného života, že vidí, jak to funguje. Podle mě jim tím jdeme nejlepším příkladem. Svět přeci není jen o hrách. To nasávání je důležitější! 🙂
Jsem ráda, že v tom nejsem sama a děláme to dobře :-))