Než se Alan narodil, nebála jsem se téměř ničeho. Věděla jsem totiž, že to všechno zvládnu, vždyť to přeci bude naprosto intuitivní a přirozené… Stačilo však pár dnů s uplakaným novorozencem a moje jistoty se začaly postupně vytrácet. Až pak jsem pochopila, co všichni mysleli, když se mě ptali, jestli jsem připravená strávit večery uspáváním, pořád jen uklízet to, co dítě vybordelí a celé noci nespat.

Na nějakou chvíli jsem se pak těmito známými strašáky nechala taky znejistit. Ale teď už se jich nebojím! Proč? Každý z nich mi totiž může něco dát 🙂 

  1. Uspávání

Večerní uspávání je noční můrou téměř všech rodičů. Kdo by taky chtěl trávit dlouhé hodiny s dítětem v posteli, když se celý den těší na to, že tento čas stráví se svojí druhou polovičkou, nebo lahví dobrého vína… Když byl Alan ještě úplně malinký, spal i večer u mě v šátku a rozvázala jsem ho až když jsem šla sama spát. Od určitého věku jsem ho ale chtěla naučit usínat v posteli. A tak jsme si vymysleli takový malý rituál – převlékneme do pyžámka, chvíli děláme i s T blbosti v posteli a já ho pak ukojím ke spánku. Někdy to trvá jen pár minut, někdy i hodinu. A to mě dřív strašně štvalo, protože jsem to považovala za úplně zbytečně ztracený čas. Teď se ale snažím tyhle chvíle využít k vlastní meditaci – a je to skvělý! Dýchám pomalým, jógovým dechem, což uklidňuje nejen mě, ale i Alana. A do toho si buď opakuji svoji mantru, nebo se snažím úplně vypnout a udělat si alespoň na chvíli v hlavě tmu.

 

  1. Krmení

V tomhle ohledu mám opravdu velké štěstí – Alan je jedlík, jí hodně a sní téměř cokoli. Taky měl ale pár období, kdy jíst moc nechtěl, plival všechno, co jsem mu dala do pusy a nebo to rozmatlával po stole a házel na zem. V těchto chvílích jsem měla sto chutí ho někam zavřít. Tak já se mu s tím hodinu dělám a nakonec to skončí všude jinde, jen v puse ne. Po pár takových dnech jsem si ale uvědomila, že to má jednu velkou výhodu – co nesní Alan, můžu sníst já. A tak jsem si jeho nedojedené jídlo pořádně dochutila a užila si konečně taky zdravý oběd. Většinou totiž kvůli přípravě jídla pro něj, jsem si už nestihla připravit nic pro sebe a dojídala jsem se chlebem. Od té doby už nevařím speciální jídlo pro Alana, ale naopak dělám větší porce s tím, že co Alan nesní, dojím já a sfouknu tak dvě mouchy jednou ranou!

 

  1. Bordel

Tohle byl pro mě asi nejhorší ze všech strašáků. Mám totiž ráda pečlivě naklizený byt, všechno má u nás své místo a stačí když T dá něco jinam, než má a já jsem z toho nervózní. A pak se najednou Alan dostal do věku, kdy ho začaly zajímat skříňky, šuplíky, poličky a já poznala, co to je opravdový bordel! Knihy, hrnce, oblečení, hračky… všechno se válelo po zemi. A já samozřejmě celý den nedělala nic jiného, než to všechno vracela tam, kam to patří. Někdy to tam vydrželo jen pár minut. Nakonec jsem to vzdala. Alan tímto způsobem objevuje svět a když ty věci uklidím zpět, myslí si, že si s ním vlastně hraju. A tak si spolu opravdu hrajeme tak, že uklízíme to, co vybordelil. Samozřejmě to nikdy není tak, jako kdybych to uklízela sama, ale zase je to o to větší legrace.

 

  1. Noční vstávání

Alan má už od narození hodně neklidné spaní a budí se stabilně několikrát za noc. Vůbec, ale vůbec si neumím představit, že bych pokaždé musela vstát, dojít k postýlce, uspat ho a pak ho zase do postýlky odnést. Řešení na noční vstávání je přitom tak jednoduché – spaní v jedné posteli. Nevstávám, nikam nechodím, často jen v polospánku vytáhnu prso a ukojím k spánku. Ano, jsem stále dost unavená, ale rozhodně je to mnohem, mnohem jednodušší a pohodlnější.

A jaké strašáky jste měli vy? Vyřešili jste je podobně?