…mám pro Tebe pár slov. Pár slov, která bych si přála, aby mi někdo řekl, když jsem byla sama ještě v očekávání. Která by mi ulehčila tu obrovskou změnu, pomohla mi vyrovnat se s příchodem nového člena rodiny, a díky kterým bych měla jasnou představu, co mě čeká. Slova, která mi nikdo neřekl. 

Ale tobě je řeknu já. Protože už vím. Vím, co přijde, až se poprvé ocitneš sama s tím malinkým miminkem, které máš zatím v bříšku a na které se tolik těšíš. Beznaděj. Strach. Úzkost. Štěstí. Radost. Láska. V jednom jediném okamžiku. A to je úplně normální!

Kdybych se mohla vrátit k těm prvním pár minutám, hodinám a dnům po porodu, postavila bych se k nim úplně jinak. Nechala bych se unášet tím vírem emocí a nesnažila bych se je potlačit a odstranit, naopak. Užívala bych si je. Užívala bych si to štěstí, tu úlevu, bolest i euforii. Položila bych si nahé miminko na sebe a nechala ho jen tak být. Vnímat mámu z druhé strany. Neoblékala bych ho hned do těch krásných nových dupaček, neodkládala bych ho do kolíbky vedle postele. Měla bych ho pořád u sebe. Vdechovala bych tu jedinečnou novorozeneckou vůni jeho vlásků, která vydrží jen pár dnů.

Neřešila bych, jak často a kdy spí, jak často se kojil a kolik toho vypil. Neřešila bych, co by se mělo a nemělo, co se musí a nesmí. Vykašlala bych se na všechny příručky, chytré knihy a ještě chytřejší příbuzné. Nesnažila bych se všem vyhovět a uposlechnout všechny, byť dobře míněné, rady. Naopak. Prostě bych dělala vše tak, jak bych to cítila. Nebyla bych ve stresu z toho, že moc nebo málo pláče, že se často budí nebo dlouho spí. Nenechala bych se rozhodit tím, když by něco nebylo podle plánu. Netrávila bych hodiny na diskuzích a fórech, abych zjistila, jestli to, co moje miminko dělá nebo nedělá, je normální. Každé miminko, stejně jako každý člověk, je originál. Některá pořád spí, jiná neustále pláčou..všechno je to normální. A když už bych potřebovala něco vědět, zavolala bych dule nebo nějaké jiné pověřené osobě, která by mě uklidnila, řekla mi, že je to všechno v pohodě a ať se hlavně ničím netrápím.

A co bych naopak dělala? Užívala bych si to. Užívala bych si tu trošku času s prvním novorozenečkem. Mazlila bych se s ním, celý den bych jen ležela v posteli a spala, kojila, přebalovala a zase kojila. Nechala bych se obskakovat, byla bych celý den v pyžamu, neztrácela bych čas blbostma. Brečela bych vyčepráním, štěstím, strachem a láskou a každou takovou slzu bych milovala. Milovala bych svoje tělo za to, co všechno zvládlo, a nenutila bych ho se hned vracet do normálu. Přijala bych sama sebe jako tu nejlepší mámu na světě a přestala bych pochybovat nad tím, že nejsem dost dobrá. Snažila bych se vrýt si každou jedinečnou minutu do paměti. Nikdy už se totiž nevrátí. A člověk je může úplně promarnit zbytečnostma. Každá máma je tou nejlepší mámou pro svoje miminko. A to je jediná a nejdůležitější věta, kterou potřebuje každá prvorozená maminka slyšet!