Version 2

Moje cesta k veganství vedla docela oklikou. Přes pohrdání mainstreamem a snahou nelpět na materiálních hodnotách jsem si uvědomila, že maso se v dnešní době stalo symbolem obžerství a konzumu, stejně jako jenom dalším výrobkem v regálech supermarketů. A tak jsem ho přestala jíst. Pak jsem se postupně dopracovala ke všem dokumentům a filmům o našem chování ke zvířatům a bylo vymalováno – vysadila jsem všechny živočišné potraviny. A cítila jsem se dobře. Jenže jsem to, jako vždycky všechno, brala hrozně dogmaticky. Už nikdy nebudu jíst maso. Kdo jí maso, ubližuje zvířatům, a to já nechci. A tak dále, a tak dále.

Jenže potom jsem otěhotněla a s prvním trimestrem přišly i šílené ne ranní, ale celodenní nevolnosti. Na jídlo, na které jsem byla zvyklá, jsem se nemohla ani podívat. Prvních pár týdnů jsem strávila o chlebu a jablcích. Na nic jiného jsem neměla ani pomyšlení. Jenže potom přišla chuť, která se mi za poslední roky vyhýbala obloukem – na maso. Jakékoli, nejlépe ale řízek. A nebo steak. Při představě krásně voňavého kusu šťavnatého býčka se mi sbíhaly sliny!

Ne, já přece maso nejím, snažila jsem se vštípit sama sobě. Ale moje tělo bylo silnější. A tak jsem ho poslechla. Ono ví nejlíp, proč najednou to maso potřebuje. Když jsme s T šli do supermarketu koupit kus nějakého masa, brečela jsem jak malá holka. Vždyť tohle byl živý tvor, a já ho teď budu jíst… Veškerá provinilost zmizela s prvním soustem. Byla to dokonalost. Steak jsem zhltla během pár minut a olizovala jsem se až za ušima. Druhý den mi sice bylo dost těžko, můj organismus si trávit maso za tu dobu na kořínkách dost odvykl. Brzy ale přišla ještě intenzivnější chuť, tentokrát na řízek. A tak mi babička poslala do Anglie hned kilo. Jedla jsem je k snídani, obědu i večeři a sama sebe jsem nepoznávala.

T se mi smál, ale bylo nám oběma trochu smutno. Stejný – veganský – životní styl nás dal dohromady, spojoval a byli jsme na něj oba hrdí. Co teď? Ale miminko dostalo chuť na maso, a tak jsem se mu musela podřídit. Trvalo to asi měsíc, než si jednou dal T se mnou. No a pak už to šlo ráz na ráz.

Nedávali jsme si maso každý den, maximálně dvakrát týdně, a z toho jednou rybu. Začali jsme ale jíst i mléčné výrobky, na které jsem dostala chuť vzápětí. Teda miminko 🙂 A najednou jsem si uvědomila několik věcí. Nejen jsem se hned koukala na svůj dogmatismus tak trochu z výšky, ale hlavně mi došlo, že se nic nesmí přehánět. Nebudu tohle, nebudu tamto… To nikomu neprospívá. Nejlepší je recept mojí prababičky (a že mi trvalo, než jí tímto dávám za pravdu): všeho s mírou. Poznamenaná válkou, komunismem a já nevím čím ještě, naučila se prababička žít s tím, co má, nic nepřehánět, ale dopřávat si všeho, co je po ruce.

A tak se z veganů stali všežravci. Maso jí jenom občas, jednou týdně si dopřejí čerstvou rybu a nic nehrotí. Užívají si to, že mají velké možnosti a mohou si dát, co chtějí. A za to děkuji Tobě, Alánku 🙂 Kdybys nedostal chuť na maso…