Vždycky jsem měla nějaký životní cíl. Něco, čeho jsem v budoucnu chtěla dosáhnout, k čemu jsem se upínala a co mě motivovalo. Nejdřív to bylo stát se mistryní republiky v Kickboxu, potom dostat se na vysokou, stát se novinářkou a psát ideálně do Lidovek.

S příchodem na vejšku se můj cíl změnil. Chtěla jsem být vysokoškolským pedagogem. A tak jsem se učila a učila, dělala všechno proto, aby se mi tento sen splnil. S knihami jsem trávila dlouhé hodiny, a to na úkor společenského života a občas i rodiny. Pak jsem potkala T a škola šla najednou na druhou kolej. Jsem od přírody zodpovědný člověk, takže jsem se i tak hodně učila, najednou mi ale všechno přišlo tak trochu víc v pohodě.

Přiznejte se – kdo to tak měl taky? 😀

Když jsme pak odjeli do Brightonu, zamilovala jsem se podruhé. A to nejen do tohohle nádhernýho města, ale i do kávy. Najednou mi hodiny strávené ve škole přišly zbytečné a nezáživné oproti úžasné práci baristky v dokonalé kavárně a v ještě dokonalejším městě.

Bůh ví, co by se stalo, kdybych tehdy neotěhotněla.

Možná bychom stále bydleli v Brightonu a já bych byla třeba head baristkou 😀 Ale já jsem otěhotněla. A věděla jsem, že musím školu dodělat. Studovat se totiž s dítětem dalo, pracovat dvanáct hodin na place ne. Všechno teda zase získalo konkrétní barvu – dostudovat, a pak zůstat na katedře a učit. Ideální kariéra pro matku se závazky. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si nejsem jistá. Ne že by mě nebavilo studovat, odborně se vzdělávat, psát články atd. Baví mě to. Ale být s Alánkem mě baví víc.

Najednou jsem se – v konfrontaci s reality běžných dnů na mateřské – dostala do fáze, kdy je pro mě úplně nejvíc na světě rodina. Alan, T., a třeba nějaká další dušička, která si k nám v budoucnu snad najde cestu. Všechno ostatní je pro mě povrchní, a to i moje vlastní sny a cíle. Ačkoli jsem ambiciózní a seberozvoj je pro mě důležitý. V tuhle chvíli je všechno, co bude, v mlze. A to mě ze začátku děsilo. Vždycky jsem totiž přesně věděla, co chci, a to i když se to změnilo.

Najednou je to jediné, co chci, být šťastná.

Být tu pro Alánka, but s nom, věnovat se T., užívat si těch drobných každodenních radostí a starostí. Je mi jedno, jestli budu psát, učit a nebo dělat úplně něco jiného, když budu šťastná sama v sobě. A to budu, protože mám tu nejlepší rodinu, jakou jsem si kdy mohla přát. A to je v tuhle chvíli to jediné, co mě zajímá. Však ona se ta budoucnost nějak vyvrbí, no ne?