S dítětem se váš svět obrátí vzhůru nohama. Klišé, ale každý rodič ví, že je to stoprocentní pravda. Od porodu je to totiž samé dítě sem, dítě tam. Dítě oblečené, přebalené, načančané. Máma s mastnými vlasy, nevyčištěnými zuby a hladová. Klasika.

A ačkoli by se zpočátku mohlo zdát správné, postavit zájmy dítěte před ty vlastní, z dlouhodobějšího hlediska to nedělá dobrotu. Dítě by vlastně mělo být až na třetím místě – po sobě samé a partnerovi. A tím vůbec neříkám, že by se mělo zanedbávat. Ale s příchodem miminka by naopak neměla trpět ani matka, ani vtah s partnerem.

Ne nadarmo se totiž říká – Šťastná máma, šťastné dítě.

A co to v praxi znamená? U nás třeba zejména školu – nechtěla jsem se kvůli dítěti vykašlat na studium, které mám ráda a baví mě. Někdo jiný chce zase brzy jít do práce, cítí prostě, že mu to doma leze na mozek. A někdo i s dítětem každý den sportuje. Těch možností je spousty. Občas stačí jen jeden večer pro sebe, dát si vanu, upravit se, přečíst knížku. Že je to sobecké? Vůbec ne!

Můj praděda, kterému je 91 let, je už těžce nemocný, ale pořád mu to pálí. A v určitých reflexích svého života strašně lituje, že víc nežil. Že necestoval, nepoznával svět. Je to vlastně strašně smutné. Vždycky totiž s prababičkou hleděli jen na ty ostatní a úplně zapomněli na svůj vlastní život. A teď, když už je, bohužel, pozdě, je to mrzí a trápí.

Myslet hlavně na sebe není ale vůbec sobecké. Je to přirozené. A proto si chceme i s Alanem plnit svoje cestovatelské sny, zatím ty menší a až bude větší, tak i ty větší – třeba letět do Indie a na Bali… Protože až jednou budu mít možnost se ohlédnout na svůj život, chci mít pocit, že jsem opravdu prožila každičkou jeho sekundu, že mám zážitků a vzpomínek na rozdávání a pocit, že mohu v klidu odejít, protože jsem tím vším naplněná.