S dítětem se váš svět obrátí vzhůru nohama. Klišé, ale každý rodič ví, že je to stoprocentní pravda. Od porodu je to totiž samé dítě sem, dítě tam. Dítě oblečené, přebalené, načančané. Máma s mastnými vlasy, nevyčištěnými zuby a hladová. Klasika.
A ačkoli by se zpočátku mohlo zdát správné, postavit zájmy dítěte před ty vlastní, z dlouhodobějšího hlediska to nedělá dobrotu. Dítě by vlastně mělo být až na třetím místě – po sobě samé a partnerovi. A tím vůbec neříkám, že by se mělo zanedbávat. Ale s příchodem miminka by naopak neměla trpět ani matka, ani vtah s partnerem.
Ne nadarmo se totiž říká – Šťastná máma, šťastné dítě.
A co to v praxi znamená? U nás třeba zejména školu – nechtěla jsem se kvůli dítěti vykašlat na studium, které mám ráda a baví mě. Někdo jiný chce zase brzy jít do práce, cítí prostě, že mu to doma leze na mozek. A někdo i s dítětem každý den sportuje. Těch možností je spousty. Občas stačí jen jeden večer pro sebe, dát si vanu, upravit se, přečíst knížku. Že je to sobecké? Vůbec ne!
Můj praděda, kterému je 91 let, je už těžce nemocný, ale pořád mu to pálí. A v určitých reflexích svého života strašně lituje, že víc nežil. Že necestoval, nepoznával svět. Je to vlastně strašně smutné. Vždycky totiž s prababičkou hleděli jen na ty ostatní a úplně zapomněli na svůj vlastní život. A teď, když už je, bohužel, pozdě, je to mrzí a trápí.
Myslet hlavně na sebe není ale vůbec sobecké. Je to přirozené. A proto si chceme i s Alanem plnit svoje cestovatelské sny, zatím ty menší a až bude větší, tak i ty větší – třeba letět do Indie a na Bali… Protože až jednou budu mít možnost se ohlédnout na svůj život, chci mít pocit, že jsem opravdu prožila každičkou jeho sekundu, že mám zážitků a vzpomínek na rozdávání a pocit, že mohu v klidu odejít, protože jsem tím vším naplněná.
Zpětně si uvědomuji že to, jak se máma přehnaně obětovala pro mě bylo vyloženě stresující. Zejména když to i nahlas říkala, třeba „to jsem dělala dřív (nosila rtěnku), ale teď nemůžu, protože mám vás dvě“. V tu chvíli mě to štvalo protože ostatní holky ve školce / škole kradly svým mámám šminky, jen u nás nebylo co ukrást :-), ale teď vidím že to opravdu byl problém, že jsem svojí mámu viděla jako horší (v porovnání s jinými „dospělačkami“). Nejde jen o šminky, prostě jsem jí nikdy neviděla že by se zabývala nějakým svým zájmem, pořád jenom domácnost nebo něco společně s námi dětmi (i když tam byli kamarádi mých rodičů tak máma zaostávala někde vzadu, kde malá ségra fňukala že je unavená).
V rodině pak člověk nemůže vidět žádnou inspiraci, protože – oprávněně, ne jako nějaký pubertální vzdor – nechce skončit stejně.
Vnímám to úplně stejně. Myslím, že je strašně důležitý, aby byla máma pořád sama sebou a ne pouze mámou. Jen tak může být opravdovým vzorem pro své děti, které ji uvidí i v jiných rolích než u plotny nebo kojení. Jenže bohužel, v minulosti to téměř nebylo možné, protože prostě ty vzorce byly nastavené tak, a kdo chtěl vzdorovat, byl společenským vyvrhelem. Dneska už ty možnosti jsou naštěstí úplně jiné 🙂
Díky za inspiraci, to je dobrý nápad 🙂