Nestíhám. Vůbec. A to si zakládám na svém vychytaném plánování a vytyčených prioritách. Jenže ne všechno jde naplánovat. A občas se toho nahromadí tolik, že člověk neví, kde mu hlava stojí. 

V takových chvílích většinou propadám depresím – přesně jako teď. Jsem nevyspalá, protože Alánkovi se už snad konečně prořezávají zoubky. Píšu několik článků zároveň, s měsíčním zpožděním začínám psát esej do školy. A do toho jsme už konečně dodělali byt. Minulý týden nám udělali vestavěné skříně a tento týden jsme přestěhovali piano. A tak ještě k tomu všemu zařizuju poslední doplňky do bytu a uklízím a uklízím.

A aby toho nebylo málo, tak jsem začala chodit cvičit. Už jsem to potřebovala, to neustálé nošení Alana, který už váží víc než čtvrtinu mé váhy už se začalo podepisovat nejen na mých zádech. Potřebovala jsem zpevnit celé tělo. Jenže chodím bez Alana a tak si hlídání vyčerpám na cvičení. A pak nestíhám nic jiného.

Článek na blog jsem nenapsala ani nepamatuju a to mám plnou hlavu témat. Na sebe nemám ani chvilku a večer padám do postele úplně mrtvá. Díky bohu za to cvičení, že si alespoň trochu provětrám hlavu a chvíli nebudu myslet na nic jiného, než na to, co právě dělám. A je to skvělý. Jenže jakmile za sebou zavřu dveře, moje hlava zase začíná jet na plné obrátky…

Tak už se těším, až dodělám všechny resty a žádné další si teď brát nebudu. Musím se před začátkem semestru dát nějak dohromady… Tak se těšte na další články, zase začnou přibývat, slibuju!