pf2017

Už od dětství potřebuju k životu rituály. Právě na ty taky nejčastěji vzpomínám, a vím, že byly důležitou součástí snad všech mých životních období. A protože T nikdy moc žádné neměl, ale myšlenka něčeho, na co se člověk může těšit a ví, že to tak prostě bude, se mu líbila, vytvořili jsme si postupně nové, naše. Některé vědomě, jiní přišly tak nějak automaticky. A já je miluju.

Myslím, že je i pro Alánka důležité, aby měl nějakou jistotu. Samozřejmě to moc nehrotíme a když někam jedeme, nebo není čas, tak se nic nestane. Nejde o to je striktně dodržovat, ale spíš si to užít. A taky se často lehce obměňují – vždyť s dítětem to ani jinak nejde

Dotahování pupíčků

Alánek je ranní ptáče. Což má asi po mně, nicméně to dotáhl ještě dál, než já. Vstává stabilně kolem šesté. Někdy v pět, někdy v půl sedmé. Tak jako tak, nám se ještě úplně vstávat nechce. A tak necháme Alánka plazit se na posteli. A je to hrozná sranda. My si ještě tak napůl dospáváme, a on nás tahá za vlasy a vousy, povídá a dělá legrace.

Snídaně na zemi

Naše rána mám strašně ráda. I když jsem většinou na začátku rozmrzelá, že jsem se zas vůbec nevyspala, společná snídaně mi zvedne náladu. Uděláme ovesnou kaši, sedneme si k Alanově houpátku na zem a povídáme si o tom, co nás ten den asi čeká.

Odpolední siesta

Když zrovna nemusím do školy, nebo nejdeme s Alanem třeba na cvičení, jdeme si k jednomu odpolednímu kojení lehnout do postele. Někdy u toho oba usneme, jindy po půl hodině válení vstaneme. Ale já si vždycky aspoň trochu odpočinu a Alan je rád, že má zase pohled na svět z jiné perspektivy než podlahy 😀

Společně na gauči

Někdy čekáme na návrat T domů jako na smilování. To hlavně když jsme celý den doma a ten čas pak strašně pomalu utíká. A tak ho nenecháme ani vydechnout a už se na něj oba hrneme. Pak si všichni čtyři (Pedro totiž páníčka vítá ze všech nejvíc a nechce ho pak spustit z očí) sedneme na gauč a povídáme si, co jsme ten den dělali. Tohle je asi můj nejoblíbenější. Někdy u toho večeříme, někdy pustíme nějakou hudbu. A povídáme, smějeme se, blbneme. I kdyby to mělo být jen na pět minut.

Seriáloví šílenci

Alana uspávám když T chodí s Pedrem ven. Většinou to vyjde časově tak nastejno. A pak si sedneme společně ke stolu, otevřeme pivo nebo víno a pustíme si seriál. Já předtím občas dělám ještě něco do školy, ale tak, abychom alespoň jeden díl stihli. A když se zadaří, nebo je to hodně napínavý, stihneme i dva!

Vím, že na tohle všechno budu jednou s láskou vzpomínat, i když ty dny občas tak plynou, že si člověk ani neuvědomí, jaký štěstí má, že tohle všechno může prožívat.