zvladlajsemto

Po návratu z Anglie, kde se i domácí porody berou jako úplně běžná věc, mi chvíli trvalo si zvyknout na ty naše lékařský poměry. Všude se čeká, všichni jsou nepříjemní a už od začátku blbě naladění. Nejhorší ze všeho ale byly negativní soudy.

Moje gynekoložka mě i přes to, že jsem naprosto zdravá a bylo mi v té době úplně čerstvých třiadvacet, hnala na asi tisíc vyšetření, včetně těhotenské cukrovky a odběrů snad na všechno. Něco jsem odmítla, to, co jsem považovala za důležité jsem absolvovala. Vždyť jen dělá svou práci, říkala jsem si.

Pak to ale začalo… Na vyšetření v porodnici, kterou jsem si vybrala, mi doktor při posledním plánovaném ultrazvuku řekl, že podle stehenní kosti miminka to vypadá, že bude asi hodně malé. No, alespoň bude po vás, rýpl si, když mě pak viděl stát. Když jsem si cestou domů pročítala jeho zprávu, zjistila jsem, že Alánek má tu kost menší asi o týden a půl (vždycky se to měří podle průměru v týdnu, ve kterém právě miminko je). Nejdřív jsem z toho byla strašně špatná, po rozhovoru s několika kamarádkami jsme ale usoudily, že už ten samotný výpočet týdne, ve kterém má miminko být je dost od oka, takže se hlavně nesmím moc znepokojovat. Když jsem pak tuhle lékařskou zprávu předala svojí doktorce, ta se zaměřila na úplně jinou část. „Aha, miminko je ještě hlavou nahoru… No, to už se asi nepřetočí, do porodu zbývá už jen osm týdnů. To asi nepůjde přirozeně, to bude chtít císaře,“ úplně normálně mi oznámila. Já, úplně vyděšená, jsem se zmohla jen na: „Aha, a určitě se ještě nemůže otočit?“ No, prý normálně by to ještě jako šlo, ale já jsem přece tak strašně malá, že to už určitě nepůjde…

Když jsem vyšla z místnosti, málem jsem se rozbrečela. Celé těhotenství dělám všechno proto, aby to šlo všechno krásně a přirozeně a nakonec budu muset na císaře…

Alánek se přetočil dva týdny před porodem. Polohu měl nakonec jak podle porodní příručky.

Ale tím hrozby ze strany lékařů neskončily. Korunu tomu nasadil primář neratovické porodnice. Při úplně posledním vyšetření asi čtyři dny před porodem mi řekl, že to vypadá, že asi budou muset udělat nástřih hráze, protože jsem strašně malá a už zbývá jen pár dní do termínu. Uzavřel to větou: „No, někdy se nedá prostě nic dělat!“ Byla jsem z toho vyděšená, bála jsem se, že budou mít všichni pravdu. A tak jsem jen smutně kývala hlavou.

Alánek se narodil úplně přirozeně, bez nástřihu, natrhnutí či jakéhokoli jiného porodního poranění.

Nechápu, proč si věty tohoto typu prostě neodpustí, zvlášť když se žádná jejich hrozba nakonec nenaplnila a jenom mě úplně zbytečně vyděsila. Vím, že jsou i doktoři, kteří svou práci milují a nikdy by nic takového neřekli, a těm se omlouvám. A vy holky se nevzdávejte. Hlavně vy víte nejlépe co zvládnete vy a vaše tělo!