Po Novém roce mě kromě zkoušek čekalo i pár nepříjemných situací, díky kterým jsem si aspoň utříbila, kam chci v tomhle roce směřovat. Jednou z nich byla další nemoc. A tak jsem už počtvrté tuto sezónu léčila rýmu, kašel, nachlazení nebo virózu nebo co to vlastně bylo a přemýšlela jsem, čím to je. Proč mám tak slabou imunitu, že chytnu snad všechno, co kolem mě jen proletí? 

Navíc se mi začal vracet průduškový kašel, kterým jsem trpěla jako malá a který už se několik let neozval. Až letos. V ten nejhorší možný moment, kdy se potřebuju učit, kdy mě Alan potřebuje každou volnou chvíli, kdy v noci tak špatně spí.. a pak mi to došlo. Právě proto mám tak slabou imunitu. Jsem permanentně nevyspalá (vy, kdo jste mi slibovali, že se to kolem roku a půl změní, byste se měli nad sebou zamyslet :D), pořád kojím, do toho jsem v jednom kole kvůli škole, takže si přes den nemohu dovolit odpočívat, protože se musím učit. No to je prostě na moje tělo moc.

Necvičila jsem ani nepamatuju, na meditace není čas, všechny ty svoje nepostradatelný rituály, které jsem několik let považovala za svou součást se najednou ocitly někde daleko v minulosti. Půsty, očisty, otužování, jóga… Na nic teď nebyl čas. A já jsem si uvědomila, že mi moje tělo říká: zpomal, nestíhám!

Jenže jak? Jak mám zpomalit, když mám před sebou ještě tolik zkoušek, učení, povinností. Když chce Alan nonstop blbnout, v noci se budí a občas by se celou noc jenom kojil…. A tak se moje priority musely znovu přeuspořádat. Na prvním místě není ani Alan, ani škola, ale já. Je to možná sobecký, ale musí to být. Jen tak můžou totiž být všechny ty ostatní věci. Když budu pořád nemocná, bude to škodit i Alánkovi, i škole, nehledě na spoustu dalších věcí, T, naše manželství, rodinu.

No a jak to vypadá v praxi? Nejdůležitějším prvkem je být v danou chvíli na daném místě. Nemyslet na tisíc dalších věcí, které jsou potřeba udělat, ale vypustit a věnovat se naplno tomu, co právě dělám. Taková maličkost, a jak pomůže. Vyčistíte si totiž hlavu. Takže když jsem s Alanem, jsem s ním, tím odpočívám mentálně, a občas i fyzicky, čteme si, hrajeme, a je to fajn. Když pak dělám školu, jde to o něco lépe. No a tím to hasne. Řekla jsem si, že těch pár týdnů proszě omezím opravdu jenom na tyhle dvě aktivity. Žádné srazy, návštěvy, akce. Nic.

Večer pak máme čas pro sebe s T. Ležíme, koukáme na seriály a já to ani neberu jako prokrastinaci, ale spíš odpočinek a načerpání nových sil. Mohla bych se sice snažit si něco nacpat do hlavy, ale vím, že by mě to jenom vyčerpalo ještě víc a stejně bych se nic nenaučila. A tak jdu klidně spát v devět, když jsem unavená, vždyť o co jde.

Na jednu stranu se samozřejmě těším, až zase budeme jezdit do města a užívat si všech jeho možností, na druhou jsem ale takhle strašně spokojená. Nic nemuset, udělat si čaj, kafe, kakao a jen tak být. Nohy hore. S Alánkem, učením, T.

Nějak jsem ale odběhla od toho návratu ke kořenům… ale o tom zase třeba příště 🙂