Na IG mě nedávno zaujal popis k fotce, ve kterém se těhotná autorka zamýšlela nad tím, zda bude stíhat všechno to, co má ráda, až se jí narodí miminko. Vzpomněla jsem si na naše těžké začátky, ale v zápětí mi došlo, že opravdovému time managementu jsem se naučila až s Alanem. A protože to několik z vás zajímalo, rozhodla jsem se o tom napsat pár vět.

Po porodu jsem byla několik týdnů v takovém zvláštním tranzu. Bylo toho na mě totiž nějak moc, Alan často plakal, chtěl se pořád kojit, špatně spal. A já neměla absolutně na nic čas. Neměla jsem žádný čas pro sebe (často jsem se s Alanem i sprchovala), jakmile jsem ho totiž “odložila”, začal plakat a to mi trhalo srdce. Nejdřív jsem z toho opravdu šílela, bála jsem se, že už nikdy nebudu mít chvilku pro sebe… a pak jsem ho strčila do šátku a… mohla jsem znovu naplno žít.

Od té doby byl Alan pořád u mě a já vařila, pekla, učila se na státnice, četla si.. no prostě bylo zase na všechno dost času.  Dokonce víc, než kdy předtím. Najednou totiž nebyl čas na blbosti. Všechno jsem měla dopředu naplánované, tak, abychom všechno stihli a zároveň jsem měla čas i pro sebe. No, dost už bylo obecných řečí, určitě vás zajímají spíše konkrétní tipy. Tak tady jsou:

  1. Plánování

To je prostě alfa omega všeho. Náš život má po narození dítěte takový pevně daný řád neřád. Mám plán, co musím udělat/stihnout v příštích dnech, ale i výhledově, třeba daný měsíc. A to jak ve škole, tak v běžném životě. Proto si plním zápočty a dělám referáty hned třeba v prvních týdnech po začátku semestru, dělám jídlo na několik dnů dopředu a vím, že na čtvrteční odpoledne si můžu domluvit kafíčko s kamarádkou, protože tam mám prázdné okno. V tom mi pomáhá mnou již stokrát zmiňovaný diář Doller, do kterého se vejde úplně všechno, co potřebuju a zároveň vždy vidím, jaké cíle jsem daný měsíc splnila.

    2. Zapisování

Úzce souvisí s prvním bodem, a přece je důležité ho zmínit samostatně. Všechno musím mít napsané. Co si nepoznamenám, to ve víru básniček, písniček a řeči zvířat prostě zapomenu. Takže na všechno mám papír. Na každý předmět ve škole mám papír, co musím přečít/nastudovat, co musím napsat, abych získala zápočet a z čeho se bude skládat zkouška. V aplikaci Wunderlist mám desítky seznamů – na nákup, co koupit Alánkovi, co potřebuju já… Píšu si, kam musím zavolat, jakého doktora a kdy navštívit, kam se objednat. Co přečíst, kdy zalít kytky, vyluxovat… No prostě mám seznam fakt na všechno. A vůbec se za to nestydím, naopak…  Jen díky tomu žiju a stíhám.

    3. Priority

Určení priorit je s dítětem taky moc důležité. Už totiž opravdu nejde stíhat všechno, ve smyslu, že jde člověk z práce nebo ze školy na cvičení, na kafe, pustí si film, a pak si chvíli čte, a to všechno v jeden den. A tak někdo má jako prioritu třeba cvičení a vždycky, když jde dítě spát, nebo když ho někdo hlídá, si jde zacvičit. Jiný tenhle čas využije k práci, já ke studiu. To je moje priorita číslo jedna. Ale ne jediná. Mám pak seřazené další aktivity, které bych ráda stihla, a to v přesně daném pořadí. Když mi tedy v daný den nevyjde čas na cvičení, které je třeba na posledním místě, lépe se s tím smířím, než kdybych nestihla to, co je na místě prvním.

   4. Není čas na blbosti, kromě času, který je na blbosti

Naše dny mají pevně daný řád neřád, jak už jsem psala. To znamená, že vím, co a kdy musím udělat a stihnout, ale ne vždy v daném pořadí. Jasně, když mám přednášku, je to pevný časový úsek, ale kdy zajdeme ten den na nákup, nebo kdy vyluxujeme, je celkem jedno. Je teda fajn, že ty dny nejsou monotónní. A součástí takového řádu je i takzvaný čas na blbosti. Potřebuju totiž občas vypnout. Ať už u pinterestu, instagramu, nebo třeba projíždění nějakých eshopů. Není to tak, že bych měla naplánovanou každou minutu, to vůbec. Když je – třeba u kojení – chvilka, vezmu mobil a prokrastinuju. I díky tomu se mi pak lépe soustředí v těch momentech, kdy musím něco dělat.

    5. Rodinná poradna

Měla jsem to tak doma, a měla jsem to moc ráda, tak jsem to zavedla i v mojí nové rodině. Každé ráno a každý večer si s T říkáme, co máme ten den v plánu, respektive co jsme ten den dělali. Ráno si teda povíme, kam se kdo a kdy chystá, co bude ten den dělat, prostě co nás čeká. Já se mrknu do diáře a na svoje papírky, připomenu si, co mě čeká a sdílením si v hlavě udělám takový předběžný harmonogram. S dítětem nikdy nejde nic plánovat přesně na minutu, i proto se snažím vyrážet vždy o něco dřív, mít prostě nějakou tu rezervu – jsem pak míň ve stresu a lépe se mi dýchá :))
Večer si pak vždycky řekneme, co se nám podařilo, jaký jsme měli den a to mi pomáhá v tom, mít v těch věcech pořádek a zároveň mít přehled o tom, co v našich životech probíhá.

    6. Chvíle na plánování

Ač se snažím žít v přítomnosti, miluju plánování. Zbožňuju vytváření seznamů s místy, které chci navštívit, s věcmi, které chci koupit nebo ochutnat, se zážitky, které si přeju zažít. A ne jen s těmi vyjímečnými, ale třeba i výlet do Zoo, do kina, na chalupu… Čas od času si tedy sednu k diáři a udělám si plán na více týdnů nebo měsíců dopředu. Některé věci totiž vyžadují delší přípravu, a tím, že každý den mám “volného” času jen pár hodin, potřebuju na všechno myslet s větším odstupem. I díky tomu zvládám odevzdávat práce do školy ještě s předstihem, zvládat cvičení, psát blog atd.

 

Tak snad jsem Vám alespoň trochu pomohla :-))