Už dlouho jsem nepsala žádné větší zamyšlení, možná proto, že je často píšu k fotkám na Instagram, a to mi vlastně tak nějak stačí. Poslední dobou ale přemýšlím nad tím, co pro mě znamená mít rodinu, děti, manžela a vůbec tenhle svůj malý svět, a mám potřebu se trochu rozepsat.
Nedávno jsem s kamarádkou řešila téma mateřství. Kdy je ten správný čas na dítě, jak velká je to zodpovědnost, co to vlastně v dnešní společnosti pro ženu znamená. Sice jsem vždycky chtěla mít děti brzy, ale samozřejmě vím, že chtít je jedna věc – mnoho mých kamarádek i ve třiceti stále hledá vhodného partnera, a ačkoli taky touží mít děti co nejdřív, jeden člověk na to samozřejmě nestačí. Možná jsem v tomhle prostě měla jen velké štěstí, že jsme se s T našli a oba jsme chtěli a očekávali od života to samé.
Ono se lehko řekne, jaký je ten správný čas na dítě, ale někdy to prostě není tak jednoduchý.
Na druhou stranu se ale často setkávám s tím, že lidi záměrně děti odkládají, a hrajou hru na až. Až budu mít stabilní zaměstnání, až procestuju svět, až splatíme hypotéku, až, až, až. Vím, že vědomě naplánovat mateřství není vůbec jednoduchá věc, člověka děsí tolik neznámých, tlak okolí a podobně, a na nějaký vnitřní pocit nebo biologické hodiny už se moc nekouká. Přitom to zas až tak nezáleží na tom, co všechno už máme nebo ne, jako spíš právě na tom vnitřním pocitu, zda je či není člověk připravený.
Někdo mi onehdy na IG napsal, že někdo k tomuhle stavu dospěje až v pětatřiceti, někdo už lehce po dvacítce.
A já naprosto souhlasím. Pokud to tak člověk vnitřně vnímá, je to v pořádku. Neměly by v tom ale hrát zas až tak zásadní roli všechny ty vnější faktory, kterými lidi v poslední době své rozhodnutí rodičovství odložit obhajují. Jasně, pokud ani jeden z páru nevydělává a nemá za sebou rodinu, která by pomohla, je to složitější, ale stále ne nemožné. A dítě stejně víc ocení, když se mu rodiče věnují, a ne když ho zahrnují drahými dárky a luxusními materiálními věcmi. Vždycky říkám, že je pro mě mnohem důležitější, aby můj muž přišel z práce v šest a stihnul si ještě pohrát s Alánkem, než aby domů nosil stovky tisíc měsíčně.
Možná jsem ve svém věku tedy výjimka, když mám dítě brzy, a jsem tak šťastná a spokojená. Možná jsem pro své kamarády a spolužáky ta divná, která se vzdala paření a nezávislého života pro rodinu. Ale já v rodině a mateřství našla smysl života. A teď tím nemyslím to, že už nikdy nebudu dělat nic jiného, než uklízet doma, starat se o děti a vařit manželovi. Naopak. Pořád se chci seberealizovat, studovat, pracovat, psát. Ale zároveň vím, že rodina je pro mě na prvním místě, že je to v mém životě to nejdůležitější, to, co mu dává smysl. Až budu stará, těžko budu vzpomínat na úspěšně složené zkoušky, jako spíš na dětský smích, hlášky, zážitky. Na čas strávený s rodinou.
