Tak jsme doma. Po čtrnácti dnech, třech kempech, třech AirBnB, deseti městech, víc jak třech a půl tisíce kilometrech a ještě více zážitcích! A je to strašně zvláštní. Člověk má najednou tolik věcí na práci a přitom je ještě v té dovolenkové náladě a nic se mu nechce. Prázdná lednice, koupelna plná špinavého prádla a třicet tašek čekajících na vybalení. Welcome home!

Protože mi během cesty přišlo několik zpráv s dotazy na to, jak jsme to – teda hlavně Alan – zvládli, rozhodla jsem se, že napíšu shrnující post. Tak tady je!

Před odjezdem jsem si byla jistá několika věcmi – že Alanovi během cesty vyrostou (alespoň nějaké) zuby, že začne chodit a že se nám ho nepovede ochránit před sluníčkem a spálí se. Ani jedna z nich se nesplnila. Strašně moc bych chtěla napsat, že Alan ve svých 14-ti měsících má alespoň jeden zub a udělal své první krůčky, ale bohužel. Na druhou stranu by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že budeme mít nehodu s autem. Ale hezky popořádku.

Cestování autem má jednu obrovskou výhodu – člověk se mohl zařídit úplně podle sebe. A tak jsme stavěli až když Alan potřeboval – většinou po probuzení, aby se alespoň trochu protáhnul. Na většině benzínek bylo dětské hřiště, kde jsme strávili třeba i hodinu – všichni jsme se najedli a Alan si zablbnul. Většinou pak v autě hned zase usnul. Když nespal, seděla jsem s ním vzadu a krmila ho křupinkama a ovocem, četli jsme si knížky, hráli si a zpívali. Cesta tak docela utíkala.

V prvních dnech jsem to měla naplánované tak, že si Alan během přejezdu z kempu do města schrupnul, pak jsme se všichni prošli po městě, a na odpolední spánek (a to největší vedro) jsme přejeli na další místo. Odpočali jsme si tak všichni od horka a sluníčka, Alan se v klidu prospal a pak už jsme si jen užívali bazén a přírodu v kempech nebo procházky po okolí.

Pokud se někdo rozhodnete strávit s miminem dovolenou pod stanem, doporučuji pořídit opravdu velký stan! A nafukovací lehátka! To nám trochu chybělo, jinak jsme si to všichni užívali – auto máte po ruce, dítě odnikud nespadne, může se plazit kde chce a po uspání jen zatáhnete stan a můžete si v klidu ve dvou udělat třeba piknik.

V autě jsem měla věci roztříděné podle toho, kdy je budu potřebovat a vždy jsem tedy do jedné malé tašky připravila to, co zrovna budeme používat daný den. Systém mi vydržel až do konce, za což jsem byla fakt ráda – jinak nevím, jak bych něco hledala! Kufr je navíc velký, ne jako když se musíte sbalit do jednoho příručního zavazadla do letadla. Měla jsem tedy něco opravdu pro každou příležitost a byla jsem za to moc vděčná.

Pokud vyrazíte na podobný roadtrip, ať už s miminem nebo bez, rozhodně si ale zařiďte nejen cestovní, ale i havarijní pojištění a asistenční službu. My jsme havarijní neměli, měli jsem jen cestovní pojištění a asistenční službu, protože jsme nevěděli, že havarijní pojištění lze sjednat jen třeba na čtrnáct dnů… A bohužel by se nám fakt hodilo.

Byl to ale fakt pech. Pět minut před cílem. T byl nervní, Alan se samozřejmě lekl, protože to byla docela rána, takže strašně plakal – jedinkrát za celou cestu. Jinak měl takové ty své ukňourané nálady občas. Tohle byl ale opravdový pláč. A já musela být bílá jako stěna, protože se mě kolemjdoucí snažili rychle posadit na lavičku a dát mi napít vody…. Hodně jsem pak přemýšlela o tom, co nám to mělo říct. Táta říkal, že to třeba mělo znamenat varování, abychom s tak malým miminem nikam nejezdili.. Ale kdyby se to nestalo, naopak bych měla pocit, že můžeme jet opravdu kamkoli, jak to Alan všechno skvěle zvládal a užíval si to. Tak se možná ještě ukáže, jaký to mělo význam – ale možná taky ne. Vždycky říkám, že všechno zlé je pro něco dobré – možná, že kdybychom nenabourali, stalo by se nám druhý den něco horšího.. Ale to jsou všechno jenom kdyby.

Mrzelo mě sice moc, že jsme kvůli tomu museli měnit plány, ale nakonec to bylo možná dobře – více jsme si užili moře, koupání. Vyrazili jsme vždycky ráno, Alan se cachtal na břehu, my jsme se několikrát vykoupali a ještě před obědem jsme se šli projít do města nebo jsme přejeli na další místo. Alan se prospal ve stínu, a pak jsme si někde dali oběd. Jediný problém v těchto hodně jižních městech byl s parky – jak ještě nechodí, potřebuje se často někde plazit, a to samozřejmě v rozpáleném městě nešlo. Když už jsme našli nějaké parčíky, tráva tam byla úplně vyprahlá, takže to moc příjemné nebylo. Nějak jsme si ale vždycky poradili. Odpoledne jsme většinou stihli ještě jedno koupání a večer už pak jen procházky městem nebo odpočinek na zahradě – ta se Alánkovi taky líbila moc.

Díky tomu Alan nikdy nebyl na tom nejhorším slunci od 11 do 15 hodin. Na pláži jsme měli slunečník a když si hrál na břehu, hodně nám pomohly plavky s dlouhý rukávem a UV filtrem, klobouček a opalovák z Rossmanna. Díky tomu není ani trochu opálený a to považuji za svůj největší úspěch během této cesty!

Opravdu jsem strašně ráda, jak krásně to Alan zvládnul. Je vidět, že to bude cestovatel po nás! Jedl úplně všechno, co jsem mu dala (plus něco, co jsem mu teda rozhodně nedala :D), užíval si moře, pláž, zahradu. Byl u vytržení ve městech, kde bylo hodně lidí – všechno vždycky tak důležitě pozoruje. A v noci krásně spal. Občas byl trochu nevrlý, zvlášť když jsem ho nechtěla nechat se plazit když zrovna chtěl. Jinak ale v podstatě nikdy neplakal, ani v autě, a za to má můj velký obdiv.

Takže sečteno podtrženo – strašně jsme si to užili, a to i přes ten stres s nehodou a opravou auta. Kdybych se mohla vrátit zpět, jedeme určitě znovu – jen s lepším pojištěním. Nebojte se tedy toho, stojí to za to. Hned bychom se vrátili zpět. Ale za měsíc letíme na týden do Brightonu – T to dostal od svých skvělých kamarádů ke třicetinám. Tak už se taky moc těšíme!