V poslední době skoro sprosté slovo – kdo prokrastinuje, je líný a nepracovitý. A přitom i taková prokrastinace je potřeba a má svoje kouzlo!

Že to říkám zrovna já, která tak miluje školu a učení a má naplánovanou každou minutu každého dne? No, možná právě proto. Kdybych měla jet opravdu pořád na sto procent, asi bych se za chvíli zbláznila. A tak si občas potřebuju užít nějaký ten čas pouhým nicneděláním.

Surfuju na pinterestu, kde hledám inspiraci, nebo si jen tak prohlížím různé fotky. Koukáme na seriály, které známe skoro nazpaměť, ale milujeme je. Na filmy. Kreslím si, nebo vybarvuju, nebo jen tak čmárám (kreslit totiž vůbec neumím!). A ze všeho nejradši nedělám vůbec nic – ležím, koukám do stropu a přemýšlím. Ne nad tím, co bych měla udělat, nebo co jsem neudělala.. přemýšlím nad mnohem pozitivnějšíma věcma – třeba nad tím, že se těším, až přijde T z práce a dáme si večeři, nebo jak si budem s Alánkem hrát s autama.

Nejdůležetější je, že už si to vůbec nevyčítám. Naopak. Potřebuju to, miluju to, baví mě to. Byly časy, kdy jsem na sebe byla zlá kvůli tomu, že jsem chtěla chvíli nic nedělat, nebo dělat něco „nezvýznamného“. Občas jsem si pak za to dávala úkoly navíc, abych si příště hezky rozmyslela, co budu a nebudu dělat. Dneska už vím, že i trocha té prokrastinace prospívá, člověk si u ní tak hezky odpočine a vypne hlavu a bez toho aspoň já už ani nedokážu fungovat 🙂