Tři týdny. Nejdelší doba, po kterou jsem nenahrála na blog nový příspěvek. Doba, která by mi ještě nedávno připadala jako až moc dlouhá. Cítila bych výčitky, strach, že přijdu o čtenáře… A přesto si z toho teď nic nedělám. I když jsem možná o některé čtenáře přišla…

Potřebovala jsem totiž vypnout. Úplně. No dobře, ne úplně, na Instagram jsem tu a tam něco přidala. Ale na síti jsem jinak nebyla, mac zůstal opuštěný v šuplíku. Potřebovala jsem přichystat skvělé Vánoce, užít si je, na nic nemyslet a pak začít myslet na školu, protože už ve středu mám první zkoušku. A tak místo posledních pár dnů dovolené a klidu se musím přemáhat abych se aspoň na pár hodin denně učila. Ale aspoň to budu mít rychleji za sebou. Teda doufám.

A tak ačkoli měl být tohle spíše omluvný post za ty dny mojí nečinnosti, nakonec jsem vlastně ráda, že jsem si od všeho odpočala, že jsem načerpala nové síly, ale i inspiraci, myšlenky a témata a od Nového roku budu zase pilně psát, aspoň jak zkouškové dovolí.

Třeba o tom, jak má teď Alan svůj typ separační úzkosti, o tom, jak má každé dítě svůj vlastní rytmus, o knížkách a hračkách, nebo o tom, jak zvládám jeho záchvaty vzteku.

Tak se těště 🙂