Porod

Dlouho mi trvalo, než se mi celý ten prožitek rozležel v hlavě a byla jsem schopna si to sepsat. Nejdřív jsem myslela, že si to nechám jenom pro sebe, protože je to přeci jen dost intimní zážitek. Ale nakonec jsem se rozhodla sdílet i ten 🙂

Měla jsem den před prvním termínem. Tedy tím, co se vypočítává podle menstruace, a kterým jsem se celé těhotenství řídila. Ačkoli jsem si byla jistá, že se prťousek narodí dřív, protože jen 6 procent dětí se rodí na termín, byla jsem téměř u konce a on nikde. Už asi týden jsem měla poměrně silné poslíčky, ale nepravidelné a nestupňující se, takže to na porod stále nevypadalo. Až v tento večer jsem začala pozorovat jakýsi vzor mezi jednotlivými stahy. Měřila jsem a zjistila, že jsou od sebe asi 10 minut vzdálené. Ale nebolely, jen byly trochu nepříjemné. Tak jsme se koukli na první poločas ligy mistrů a šli spát – co kdyby se v noci něco rozjelo… Ale v noci nic. Párkrát jsem se vzbudila, několikrát šla na záchod, ale nic nového se nedělo. Až ráno mi připadalo, že jsou stahy o něco blíže k sobě, když jsme je změřili, interval byl asi sedm minut. Teda, to už je docela nadějné, říkala jsem si v duchu a bála se, že to zakřiknu a zase nic nebude. T jsem poslala do práce s tím, že budu odpočívat a kdyby se to začalo zrychlovat, odvolám ho zpět domů. Po poradě s naší dulou jsem zůstala ještě chvíli v posteli a odpočívala jsem, pak jsem se šla projít, protáhla se, a udělala si výživný oběd (díky bohu za to!).

Kontrakce se zkracovaly. V jednu, když jsem si chtěla jít dát svého těhotenského šlofíka, jsem zjistila, že už natolik zaměstnávají mou pozornost, že nemohu spát. Změřila jsem – 5 minut. Lásko, přijeď domů, zavolala jsem T a dule jsem napsala, že už je to asi opravdu ono. Docházelo mi, že rodím. Než T přijel (což trvalo asi jen čtyřicet minut – vylít z ofisu jak kulový blesk), ulevovala jsem si na všech čtyřech a cítila, jak stahy postupně sílí. Byl to zvláštní pocit. Prťousek už je tak blízko! T přijel a dal mi pusu. Vypadal tak klidně, že jsem byla šťastná, že je doma se mnou a můžeme to prožívat společně tak, jak jsme si to naplánovali. Když se frekvence snížila na 4 minuty, zavolala jsem dule s otázkou, zda už máme vyrazit. Zatím to totiž zas tak moc nebolelo a nechtěla jsem, aby se to tou cestou a příjezdem do porodnice zpomalilo, nebo nedej bože zastavilo… Dula nám poradila ještě chvíli zůstat doma, dát si horkou sprchu a počkat, co bude intenzita dělat nadále, ale domluvily jsme se, že jakmile budu cítit že je čas vyrazit, stačí jí poslat sms a bude tam do půl hodiny, tedy zhruba jako my. Intenzita se zvyšovala a T chtěl vyrazit, já ale pořád měla strach, aby se to pořádně rozjelo, takže jsme nakonec vyráželi až někdy po čtvrté. V autě už to ale bylo jiný kafe. Zácpa na kulaťáku (prostě jsem přes ty kočičí hlavy naší normální trasou jet nechtěla), kontrakce každé dvě až tři minuty ale hlavně už opravdu bolestivé. S cd Snatam Kaur v přehrávači jsem celou cestu zpívala, při kontrakcích bručela ale jinak byla plna optimismu a smála se (když zrovna neprobíhal stah). Po příjezdu mi natočili monitor – miminko je v pořádku. Děsila jsem se vnitřního vyšetření, a zároveň tajně doufala, že budu otevřená už třeba na pět.. Tři až čtyři, zněl verdikt doktorky. Byla jsem trochu smutná. Už to trvá docela dlouho, už to i docela bolí (to jsem samozřejmě nevěděla co přijde později), a teprve tak málo… Dula mě ale uklidnila s tím, že to je velmi povzbuzující výsledek a že to vypadá, že se to rozjelo skvěle. Bylo mi trochu líp. Zavřeli jsme se všichni tři do koupelny s vanou, a já se těšila, že mi teplá voda udělá lépe. No, částečně. Nevěděla jsem, jak se do vany napolohovat a při probíhající kontrakci jsem se cítila strašně neuvolněná. To všechno, co jsem trénovala, jak se při výdechu uvolnit, najednou jaksi nefungovalo. Celé moje tělo jakoby pracovalo na úplně jiné úrovni, kterou jsem nedokázala ovlivnit. Poprvé jsem začala docela hlasitě hučet. Dělalo se mi špatně. Po několikátém pokusu jsem se pozvracela a trochu se mi ulevilo, i když ten pocit, že to mám všude, v nose, v puse.. byl strašný. Nemohla jsem se na něj ale moc soustředit, protože kontrakce se zkracovaly na minutové rozestupy a intenzita sílila.

Prostě to bolelo. Strašně. Nevěděla jsem jak si sednout, lehnout, nic. Bylo mi zle. T mi otíral čelo žínkou, držel mě za ruku a šeptal mi do ucha že to zvládnu. Dula mi masírovala záda a pokaždé, když jsem se na ní podívala se usmála. Ona věděla. Po hodině ve vaně jsem se musela přesunout na monitor na lehátko – což mi vlastně vyhovovalo nejvíc. Byla jsem v jedné poloze a nemusela jsem se moc hýbat, lépe se mi tak soustředilo na každou přicházející kontrakci. Všechno v pořádku. Doktorka mě ještě vyšetřila a povzbudivě oznámila otevření na sedm. Brzo se přesuneme na sál. Hurá, říkala jsem si v duchu. V tu chvíli se ale stalo něco, s čím jsem moc nepočítala a co mě úplně rozhodilo. Kontrakce, které do teď přicházelo sice v krátkých intervalech, ale vždy následované pauzou, najednou probíhaly bez pauzy. Začátek, intenzita stoupá, obrovská bolest, intenzita klesá a v tu chvíli místo tolik vytoužené pauzy začala intenzita znovu sílit. A tak to probíhalo několik dlouhých minut, než jsem se konečně znovu dočkala pauzy. Nešlo to vydržet. Já už to nevydržím, řekla jsem poprvé nahlas, i když se mi ta slova drala z pusy aniž bych je pustila vědomě. V duchu jsem si zakázala něco takového říct, ale najednou to bylo venku. Chci něco na bolest, skuhrala jsem a vnitřně jsem se styděla za to, že odporuju svým přesvědčením. Naštěstí i dula i T stáli za mnou a razantně to odmítli. Ty to zvládneš, říkali mi a já jim tak moc chtěla věřit.

Přesuny byly nejhorší. Dostat se z koupelny na sál byl téměř nadlidský úkol. Křičela jsem bolestí a soustředěním během každé kontrakce, která mě, když jsem stála, položila do kolen. Na cestě jsem se opírala o zeď a myslela si, že tam snad ani nedojdu. Došla jsem. Ve sprše mi dula pomohla se vysprchovat a pak si obléknout triko na sál. To, co jsem měla připravené, ale zaměnila s Tomovým tričkem, které si právě kvůli přesunu na sál svléknul, a tak mi Captain America na potisku dodal sílu nezáměrně. Tisíc vymožeností na sále, i díky kterým jsem si Neratovice vybrala, mi najednou připadalo zbytečných a já byla ráda, že si můžu kleknout na čtyři a zůstat tak. Znovu jsem skuhrala, že už to nevydržím a prosila o něco na bolest. Nakonec mi přinesli homeopatické čípky, ale vlastně vůbec nebyly potřeba. Cítila jsem, že na vrcholu každé kontrakce mám pocit na tlačení. Tak jsem trochu zatlačila. Nic. Pocit na tlačení ale sílil. Už jsem byla úplně otevřená a při vyšetření mi praskla voda. Myslela jsem na našeho chlapečka, na to, že už se blíží a už brzy ho budu mít ve svém náručí. Bolest už se nedala vydržet. Kontrakce ještě zesílily (což už by ani nemělo být možné) a mě začalo připadat nemožné tohle vydržet ještě minutu, natož třeba hodinu. Jak dlouho ještě obrátila jsem se na dulu s otázkou, na niž mi nikdo nemohl dát odpověď. Dula se usmála a chlácholila mě. Jsem statečná. Za chvíli budu držet miminko v náručí. Tak jo. Přesunula jsem se na lehátko. Ale tlačit se ještě nemělo, prťousek už byl sice sestoupený, ale hlavička nebyla správně narotovaná, a tak jsem na boku čekala, než se s dalšími kontrakcemi posune tam, kam má.

Porodní asistentka i přivolaná doktorka mi zatím horkou žínkou nahřívaly hráz, za což jsem jim poté byla nesmírně vděčná. Pocit na tlačení ale sílil a tak při každé kontrakci střídal řev zvuk jako kdybych prostě strašně potřebovala na velkou. Už to bude prosím, říkala jsem si v duchu. Netrvalo dlouho a porodní asistentka zhodnotila situaci jako příznivou – tak a teď můžete tlačit, hezky, při každé kontrakci pořádně zatlačte. Na začátku jsem ani nemusela, tělo tlačilo za mě. ale to trvalo jenom do vrcholu každé kontrakce, pak jsem musela tlačit já. A to byla fuška. Křičela jsem jak Viktorka u splavu, musela mě slyšet celá nemocnice. Vzpomněla jsem si na tlak, který jsem nacvičovala s balónkem a použila ho. Cítila jsem, jak se roztahuju do neuvěřitelných rozměrů. Už vidím vlásky, řekl někdo a já si šáhla mezi nohy. Byly tam. Vlásky. Miminko. Vydala jsem ze sebe další neuvěřitelný křik a vytlačila hlavičku. Je tam, hlavička, šeptal radostně T a já ho chytila za ruku.

Tak a teď ještě ten zbytek, řekla jsem si v duchu a za dvě zatlačení bylo miminko venku. Natáhla jsem se po prťouskovi a hned mi ho někdo podával do náručí. Miminko. My máme miminko. Držela jsem ten malinkatý uzlíček na své hrudi a do očí mi vyhrkly slzy. Ani nekniknul, jen se spokojeně zavrtal. To se ale nelíbilo sestřičce, která chtěla vědět, zda začal správně dýchat a tak mu začala třít zádíčka, což vyvolalo pláč. Hurá, všechno je v pořádku a teď už nás nechte, říkala jsem si v duchu a opravdu, miminko zůstalo u mě a mě zaplavil obrovský příval lásky a štěstí. Brečela jsem a dívala se na T. To je naše miminko, řekla jsem a viděla to štěstí i v jeho očích. Nemohu tomu uvěřit. Po tak dlouhé době tě konečně potkáváme. Alánku náš.. To, co mezitím dělala porodní asistentka mi bylo úplně jedno (ačkoli být nemělo) a to je jediná chvíle, na kterou si mohu stěžovat. Nečekaly na porod placenty a táhly ji ven. Ta se jim samozřejmě roztrhla, takže ze mě pak ještě několik dlouhých minut vytahovaly kousíčky, až mě nakonec sama doktorka prohlédla a udělala jeden kosmetický steh na vnější hraně. Bolelo to, bylo to nepříjemné, ale měla jsem v náruči své miminko a to mi ke štěstí stačilo.