rodina-cela

Fotka 5 generací, Alánkův prapraděda a praprababička.

…ptala se mě babička a kroutila nevěřícně hlavou. Proč používáš látkové pleny, které vyžadují tolik práce, když jsou dneska tak vychytaný jednorázovky? Proč to miminko pořád taháš? Rozmazlíš ho. A proč ho nosíš v šátku? Už se ho nezbavíš. Nedopovídej na každý jeho pláč, staneš se jeho otrokem…

Možná to dobře znáte. Předchozí generace prostě vychovávala děti jinak. Občas mi z toho běhá mráz po zádech, když mi babička vtlouká do hlavy, že ho musím nechat plakat, aby si uvědomil, že není středem světa. No, jenže babi..on je! Je středem mého světa. Jednou jsem ho přivedla na svět a jsem za něj v podstatě zodpovědná. Proto chci, aby se měl co nejlépe a vyrostl z něho sebevědomý a zdravý chlap, kterých – bohužel – zas tak moc na světě není. Všichni si neseme nějaká traumata z dětství. Jsem tak špatná, když chci, aby to měl můj syn jiné? A neznamená to rozhodně, že mu pořídím tisíc drahých hraček, budu ho rozmazlovat a kazit. Já jen chci, aby věděl, že tenhle svět je fajn místo, že ho jeho rodiče mají rádi a váží si ho a hlavně – že se na ně může spolehnout!

Ale zpět k původní otázce. Víš, babi, je to přesně naopak. Látkovky používám proto, že je to levnější a ekologičtější varianta, která je navíc nejlepší pro tu heboučkou pokožku. Sice si nějakou práci přidělám, ale ušetřím a navíc nemusím řešit žádné opruzeniny a bůh ví co ještě.

Alánka chovám proto, aby věděl, že jsem tu pro něj. Pro miminko je minuta nekonečný čas. Proč ho trápit a stresovat, když mu můžu dát najevo, že ho slyším, vím o něm a budu se snažit jeho potřeby nějak naplnit. Ono nemá jiný prostředek, jak mi něco sdělit, než pláč…

A babi. To, že ho nosím v šátku, tím si to dělám jednodušší hlavně já. Kdybych ho nechala v postýlce (v našem případě v hacce), spí maximálně půl hodiny, a to navíc po dlouhém uspávání. Takhle si ho navážu a můžu dvě, občas tři hodiny v klidu pracovat. Miminko mám pořád u sebe, vím, že spí a je mu dobře, zároveň mám ale volné ruce. Můžu se učit, psát, poklidit, nebo se najíst. A tak jsme šťastní oba.

Vím, že to se mnou myslíš dobře. Tvoje generace neměla ty možnosti, co máme my. Neměli jste téměř žádné informace a všechno jste dělali tak, jak jste nejlépe uměli, tomu věřím. Ale my ty možnosti máme. Můžeme si vybrat, jak miminko vychovávat, jak se k němu chovat a jak s ním zacházet. Někdo používá jednorázovky, protože mu to za tu práci navíc nestojí. Někdo vozí v kočárku, jiný v šátku a další to kombinuje. Něčí děti spí v postýlce, a některé zase s rodiči. A tak je to v pořádku – pokud to tak všem vyhovuje.

Tak se na to zkus podívat mýma očima, zkus si představit všechny ty možnosti, co mám a vžij se do jediného přání, které to všechno uzavírá – chci vychovat spokojené a šťastné dítě, aby se stalo spokojeným a šťastným člověkem. Není to to, co chce každá máma?