my

Vždycky jsem se moc těšila, až jednou budu těhotná. Jak budu dokumentovat rostoucí bříško a užívat si nákupy výbavičky na miminko. A taky až mě bude každý pouštět sednout v autobuse nebo tramvaji. No, a bylo to zase všechno trochu jinak.

Když jsme se s T dostali z toho prvotního rozrušení a moje těhotenství se stalo normální součástí našeho života, užila jsem si asi týden toho vysněného těhotenství. A pak se mi jednou ráno z ničeho nic udělalo hrozně špatně z mé milované kaše. Ajajaj, těhotenské RANNÍ nevolnosti.. říkala jsem si s tím, že kolem oběda už zase budu mít svůj běžný apetit. No, abych to zkrátila – ten se dostavil asi až za takových pět měsíců. Celý den mi bylo špatně. To, co jsme normálně jedli, jsem nemohla ani cítit a jediné, co jsem byla schopna pozřít, byly jablka. Měla jsem strašnou chuť na suchý rohlík nebo piškoty, ani jedno jsem však v Brightonu nesehnala. Všechno bylo buď s náplní, solené nebo naopak sladké. A z toho se mi zvedal žaludek. Cítila jsem se jak po té nejhorší kocovině. Oproti ní však moje nechutenství trvalo asi 17 týdnů.

Postupně jsem se naučila jíst i něco jiného, než jablka a suchý chléb, občas jsem si dala hranolky (které jsem do té doby neměla snad dva roky), pečené brambory a rýži. Moje chuť se ale pořád měnila a tak to, co jsem milovala jeden týden, jsem ten další nemohla vůbec vidět. K šílenství mě přiváděla naše čínská spolubydlící, která si ve své podivné konvici neustále dělala nějaký speciální polévko-čaj. Nejen že to strašně smrdělo, ale vždycky se jí z té posr…konvice vylil a zadělal celou kuchyň. Svoje dny jsem teda trávila zavřená v našem pokoji, který jediný zůstával tím smradem neinfikován. Třikrát týdně jsem jela na přednášku do školy, občas pobyla chvíli v knihovně. Ale cítila jsem se tak strašně slabá a pořád se mi z něčeho zvedal žaludek, že jsem veškeré cestování omezila na minimum. Dokonce jsem kvůli tomu musela i skončit s prací v kavárně.

cinaskyhrnrc

Čínský hrnec na smradlavé polévko-čaje

Jenže nedostatek sociální interakce se během asi třech týdnů, podpořen těhotenskými hormony, začal stávat neúnosným. Některé dny jsem vylezla z pokoje jen ráno a večer, když jsem si šla vyčistit zuby. A tak přišel asi zatím nejhorší měsíc v mém životě. T ráno odjel na kole do práce, často ještě než jsem se vzbudila (dostal práci v pražírně a měl směny od sedmi od rána). A tak jsem sama vstala, bylo mi špatně, byla tma a pršelo. Začala mi chybět Praha. Rodina. Kamarádi. Nikdo nekomentoval moje rostoucí břicho, s nikým jsem si nemohla pokecat o tom, jaký to bude, až se miminko narodí. Byla jsem sama. Celý den. Snažila jsem se učit, psát eseje a překládat texty, ale často jsem se celý den jen koukala na seriály. A těšila jsem se, až T přijde domů a budeme si povídat.

Jenže T byl, na rozdíl ode mě, celý den mezi lidmi a po příchodu z práce chtěl úplný opak toho, co já. Chtěl si v klidu sednout k počítači a chvíli jen tak být. Beze slov, bez nějaké socializace, které měl po celém dni až až. A tak se naše požadavky vždycky střetli a skončilo to tak, že jsem celý večer brečela a T mě utěšoval. Nehádali jsme se, nebyli jsme na sebe naštvaní. Já chápala jeho a on mě. Ale nedokázali jsme to skloubit dohromady. Vždycky jsem si říkala, že dneska ho nechám hodinu v klidu a pak si budem povídat. Nikdy jsem to ale nevydržela. Někdy jsem se rozbrečela už když přišel domů, ještě než stihl cokoli říct. Byla jsem zoufalá. A proč zase brečíš? Ptal se mě T s beznadějí v očích. Já nevím – odpovídala jsem vždycky. Opravdu jsem nevěděla. Strašně moc jsem chtěla být veselá, ale nešlo to. Už nikdy žádné dítě mít nebudu, říkala jsem si v duchu, když jsem večer usínala s myšlenkou, že zítřejší den bude úplně stejný, jako ten dnešní. Prázdný.

Když se tak na to dívám zpátky, je mi moc líto, že jsem se víc nesnažila. Ale zároveň vím, že to prostě v tu chvíli nešlo. A tak jsme vlastně prožili celý podzim. S příchodem zimy mi začalo být lépe, jak fyzicky, tak psychicky. A hlavně jsem se už strašně moc těšila domů. Ty hromony… Dnes se mi po Brightonu tolik stýská. Po všech těch všedních věcech, které mi v té době přišly úplně bezvýznamné. Po procházkách na pláži, křiklavě barevných uličkách a crazy obchůdcích všeho druhu.

smallbatch

U mojí kavárny <3

Těhotenství ale není vždy růžové a krásné. Občas přinese ty nejhorší stavy, tělesné i duševní. Ale ono to za to stojí. Je to prostě trochu práce, stvořit nového člověka 🙂