Když jsem byla mladší, představovala jsem si vždycky, jaké to asi bude, až budu mít jednou svou vlastní rodinu. Až nebudu bydlet s tátou, ale s nějakým jiným chlapem, budu se starat o domácnost já a budu prostě dospělá. Trochu jsem se bála, že se toho nikdy nedožiju, protože až mě ten můj imaginární manžel pozná opravdu takovou, jaká jsem, nebude už mě pak chtít.

Proč? Protože dělám občas strašný blbosti, když se probudím, vypadám jak čínská babička a někdy v noci chrápu. V mých představách byl naopak můj princ na bílém koni naprosto dokonalý. Bohatý, úspěšný a krásný.

Jenže jak šel čas, moje představy pomalu dostávaly nádech reality. Už jsem nechtěla bohatého a dokonalého. Chtěla jsem někoho, kdo mě bude mít rád, takovou, jaká jsem. Klišé. Ale strach z toho, že ho nikdy nenajdu, zůstával.

A najednou je to všechno tady. A mě to pořád nějak nedochází. Asi proto, že to bylo všechno tak rychlé. A nebo že to tak mělo a má být. Najednou mám totiž tuhle svou rodinu. A vlastně se mi splnilo všechno, co jsem si přála.

Mám dokonalého manžela ( i když to slovo pro mě má už úplně jiný význam). Mám Alana. Svoji vlastní domácnost. A Pedra. Splnil se mi můj sen.

Ale i když to vypadá všechno tak jednoduše a idylicky, vím, jak moc je to křehké. Stačí tak málo a ze všeho, co mám, nemusí být nic. A tak se snažím být každým dnem vděčná, pokorná a šťastná. Snažím se si tu moji novou rodinu hýčkat. Vytvářet zázemí, společné rituály, zážitky. Abychom měli jednou všichni na co vzpomínat.