naprochazce

 

Možná je to tím, že jsem mladá, nebo mojí povahou, ale už od začátku jsem věděla, že budu i během „mateřské“ aktivní. Potřebuju a chci dodělat školu.

Zároveň chci ale myslet i na svoje koníčky, ať už je to psaní blogu, focení, cvičení a nebo knihy. Taky jsem dostala zajímavou nabídku práce, kterou dělám z větší části doma, a tak jsem ráda, že můžu taky alespoň malým dílem přispět do rodinného rozpočtu.

Jenže ne u každého se tahle aktivita setkává s nadšením. A obzvlášť když k tomu všemu přitupuju tak nějak alternativně. Třeba onehdy jsem jela s Alánkem v šátku do školy na konzultace. Byla už docela zima, a tak jsem přes šátek měla zateplovací kapsu, kde i s kapucou není miminko vlastně vůbec vidět. Na zastávce ke mně přišla paní. A že prý co to tam schovávám. Neměla jsem sice úplně náladu na nějaké small talk, ale ze slušnosti jsem ji zdvořile odpověděla, že miminko. Reakce paní byla vskutku jedinečná. „Miminko, ježiši, a může tam dýchat?”

Potlačila jsem vnitřní podrážděnost a znovu jsem slušně odpověděla, že ano. Paní to ale nedalo. „No, to je teda, takle na sobě ho tahat a kam vůbec jedete, když je tak hnusně?“ „No, do školy,“ odpověděla jsem, už trochu podrážděně. „Ježiši, do školy, a proč nejdete pěšky?“ zeptala se. Abych to upřesnila, bydlíme kousek za Prahou a asi 5 minut od oné zastávky je základní škola. To už jsem byla nesvá. „No, ale já chodím do školy v Praze“, řekla jsem a v duchu jsem si přála aby tímhle náš rozhovor skončil. „Jo v Praze, tam totiž mají asi lepší školy, ty naše už jim nestačí asi“ prohlásila znovu paní. „Já chodím ale na vysokou, na fildu, víte?“. Nemyslím si, že paní věděla. Už jsem na to ale neměla, a tak jsem po téhle odpovědi poodstoupila kousek dál a začala jsem se „jako“ dívat do mobilu. Samozřejmě jsem ale nemohla přeslechnout, co paní za mnou bručela ještě aspoň pod fousy. „Do školy, do školy..za komunismu jsme musely po půl roce na mateřský do práce, a jim je to teď málo a furt někam ty děti tahaj. S dítětem se má sedět doma na prdeli!“

Tak.

navylete