Pár dnů po tom, co se Alan narodil, jsem zažila pocit obrovské beznaděje – to malé miminko vytrvale plakalo a já, jeho matka, jsem ho nedokázala utišit. Nevím, zda to byla právě tato chvíle, nebo se to ve mně kumulovalo delší dobu, ale zanedlouho potom jsem zjistila, že mám až panickou hrůzu z jeho pláče.

Když spal, byla jsem nejvíc potichu, abych ho nevzbudila dřív, než by se probudil sám a nezpůsobila tím záchvat. Když jsme někam šli nebo jeli, vždycky jsem trnula hrůzou, že začne plakat někde po cestě a já ho nebudu schopná utišit. Nevadily mi ani cizí pohledy, ani samotná skutečnost, že s tím neumím nic udělat – to, co mi vadilo, byl fakt, že se mu „něco děje“. Až postupem času jsem zjistila, že někdy miminka prostě pláčem ventilují nervové přetížení, zážitky z porodu, a bůh ví z čeho ještě a to, že jsem mu nablízku, je to jediné a nejdůležitější, co pro něj v tu chvíli mohu udělat.

Postupem času se proplakaná doba zkracovala, až jsme dospěli do chvíle, kdy jsem byla schopná určit důvod pláče. Alan už plakal „jen“ když se mu opravdu něco dělo – měl hlad, nemohl usnout, spadnul, chtěl něco, co mít nemohl atd. To mě hodně zklidnilo a tím, že jsem uměla rozklíčovat důvod pláče, jsem ho taky snadněji utišila.

Jenže strach z pláče se mi úplně odbourat nepodařilo. Nevadí mi chvíle, kdy s tím mohu něco dělat – kdy jsme třeba doma, já ho pochovám, pomazlím, nabídnu prso, nebo ho nechám ve svém náručí v klidu vyplakat, když to potřebuje. Z čeho mám ale noční můry jsou situace, kdy není v mých silách Alana utišit, respektive naplnit jeho aktuální potřebu. Třeba když jedeme tramvají, on už nechce být v kočárku, ani v Tule, a chce ťapat – což v tramvaji plné lidí prostě nejde. Vezmu ho k sobě, jenže on chce na zem, dostane hysterický záchvat, propíná se, mlátí kolem sebe rukama, já mám co dělat, abych ho udržela. On se s tou mojí bezmocí dostane ještě do většího transu a já mám chuť se rozbrečet taky. A je mi úplně jedno, kdo a jak se na nás kouká a hodnotí. Trápí mě to, že tu situaci nedokážu v klidu vyřešit, že ho nejsem schopná utišit.

Vždycky doufám, že v něm tyhle situace nezanechají nějaké šrámy, nějaké negativní emoce. Nikdy ho samozřejmě nenechám vyplakat samotného, vždycky jsem u něj, s ním, a snažím se být co nejvíc v klidu, i když to je občas ta největší obtíž….