Alan mě každým dnem učí něco nového. Učí mě trpělivosti, učí mě lépe zpracovávat emoce, učí mě pokoře. Ale nejvíc ze všeho mě učí vnímat svět úplně jinýma očima.

To, co je pro mě normální a nad čím se ani nepozastavím, je pro něj sedmý div světa. To, jak poznává a vnímá nové věci, je tak neuvěřitelně fascinující. Všechno je pro něj dobrodružstvím, všechno je krásné, zajímavé a hodné prozkoumávání. Tráva, záhyby a nerovnosti v chodníku, zrníčka písku. Listí třepotající se ve větru. Auta, autobusy, tramvaje. Přijíždějící metro, které nám rozcuchá vlasy. Tlačítka ve výtahu. Slupky cibule….

Nevnímá čas, nemá v sobě ještě zakódované, že něco musí a něco nesmí, že někde musí za půl hodiny být, někam dojet, něco udělat. Ne, on to všechno vnímá úplně jinak. Naplno. To naše každodenní praktické nastavení nemá, všechno je pro něj jedna velká hra, jeden dlouhý a napínavý příběh. A i když vím, že samozřejmě musím za den udělat spoustu věcí, uvařit, uklidit, dojít nakoupit, tak se snažím co nejvíc to jde být součástí toho jeho světa. Světa, kde tleskáme jedoucí tramvaji, protože je prostě skvělá, kde se hrabeme v listí a trávě, protože je to krásný pocit, kde mačkáme ve výtahu všechna tlačítka, protože se nám líbí, jak svítí. To štěstí v jeho očích, když vidí, že se raduju s ním, že to se mnou může sdílet, je nad všechen nepořádek, nad všechen čas, kdy přijdeme pozdě.

Závidím mu, že může mít tenhle svět celý den. A učím se být vnímavá ke svému okolí tak jako on. A jak to vypadá v praxi? No třeba že když jedu sama do školy nebo na cvičení, s přijíždějícím metrem se nahlas směju, až se na mě všichni kolem divně koukají 🙂