Předem se omlouvám za to, že dnešní příspěvek bude trochu delší. Tohle téma mi však leží v hlavě už nějakou dobu, a nedokážu ho shrnout v několika málo větách. Když jsem se tak konečně odhodlala ho sepsat, zjistila jsem, že se mi vlastně ulevilo a budu strašně moc ráda za jakoukoli Vaši reakci…

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem samozřejmě trochu v šoku, nicméně rychle mě naplnila neuvěřitelná radost. Ten pocit nejde dost dobře popsat, to štěstí a láska, kterou jsem v tu chvíli cítila k tomu tvorečku, co nebyl větší než hroznové víno. Nikdy by mě nenapadlo jít na potrat jen proto, že jsem otěhotněla o něco dříve, než jsme plánovali. Stalo se to, mělo to tak být a já to přijala s klidem v duši. Až mnohem později jsem z reakce mého okolí pochopila, že moje přesvědčení, že je to něco krásného, chtěného a výjimečného je vlastně dost ojedinělé. Moji rodiče si dlouho nemohli zvyknout na to, že budou tak brzy babičkou a dědou, moji spolužáci mě litovali a moji kamarádi se nás opatrně ptali, zda si „to“ necháme. Už tehdy jsem začínala mít pocit, že mít dítě (a o to víc mít dítě v mladém věku) je něco nechtěného, břemeno, které nás bude svazovat, obtíž, se kterou se budeme muset vypořádat. Tenhle pocit se však ještě znásobil v době, když už jsem měla velký břicho a obcházela jsem všemožné instituce ve snaze zařídit co bylo potřeba kvůli škole, pojišťovnám atd. Když mě zrovna přímo nepolitovali, tvářili se, jako bych měla rakovinu nebo mi zbývalo posledních pár týdnů života. Jen tu a tam mi někdo pogratuloval. Ostatní brali moje těhotenství jako společenskou prohru.

I když si nemyslím, že jsem Alana měla v nějakém extrémně nízkém věku, moje okolí bylo přesvědčeno, že si tím kazím život. Vždyť ji toho ještě tolik čekalo, zaslechla jsem jednou nechtěně rozhovor o mojí budoucnosti. Mnoho lidí bylo přesvědčených, že nedostuduju, někteří lamentovali, že přijdu o mnoho let ze svého doposud bezstarostného mládí. Prakticky žádný z mých vrstevníků si mojí situaci neuměl a ani nechtěl představit – život plný nezodpovědnosti, paření, cestování a prokrastinace vyměnit za život s malým dítětem? Ani náhodou. Mám přece ještě dost času.

Dlouho jsem přemýšlela, čím to je. Proč něco, co ještě před několika desetiletími bylo úplně normální a ženy měly děti okolo dvaadvaceti, se stalo naprostým tabu? Jak je možné, že se role ženy ve společnosti proměnila natolik, že mít dítě už k jejím výsadám nepatří?

A to vůbec neříkám, že každá žena touží po tom, mít děti a být matkou. Jsem přesvědčená, že se dá žít plnohodnotný život i bez dětí a ne pro každou ženu (člověka) je cílem nebo smyslem života porodit a vychovat dítě. Nicméně stále je určitě v naší společnosti převaha těch, kdo sice dítě mít chtějí, nicméně „je na to ještě čas“. Je to opravdu těmi možnostmi? Tím, že můžeme dnes víc než kdy jindy neomezeně cestovat, navštěvovat restaurace, kavárny, bistra, chodit na pilates a yogu a k tomu do školy a na brigádu? Spíš ne, když to všechno se dá dělat i s dítětem!

Odpověď bude zřejmě někde trochu jinde. A možná budete mít jiný názor, ale já si myslím, že je to v tom, jak na nás, ženy, společnost pohlíží a jaký status v ní máme. Už dávno totiž neplatí rovnice že žena=matka a tečka. Nároky na ženy jsou dnes mnohonásobně vyšší než dřív, za což si můžeme díky emancipaci trochu samy, rozhodně se to ale zvrtlo až moc. Souzním do jisté míry s feminismem, ale u některých věcí prostě neexistuje rovnost mezi pohlavími. Žena bude vždycky žena, matka, rodička. Ta, co ve svém těle stvoří nového člověka, ta, co ho svým tělem bude živit, ta, co se o něj bude starat. Není to to nejvíc, co může žena udělat? Stvořit nový život? Jenže společnost toho od nás vyžaduje mnohem víc. Diplom. Vysokou pozici jak v pracovním, tak ve společenském žebříčku. Slib, že v příštích x letech neodejde na mateřskou. Dokonalé tělo bez strií a vytahaného břicha. Pevná (nevykojená) prsa. Vždy upravený vzhled bez trička umazaného od příkrmu. Možnost být nezávislou a svobodnou, odjet na pracovní cestu nebo dlouho do noci sedět v kanclu. To všechno se s rolí matky v podstatě přímo vylučuje. No ne? Kdo zaměstná ženu po škole, která u pohovoru řekne, že se zasnoubila a přemýšlí o založení rodiny? Nikdo. Kdo bude mít zájem o ženu, která je věčně neupravená, nevyspalá a mluví pořád jen o dětech? Nikdo. Být matkou, první a nejdůležitější role ženy, se stává strašákem téměř každé mladé holky právě kvůli tomuhle. Kvůli předsudkům, kvůli společnosti a jejímu škatulkování, kvůli moderní době plné dokonalých žen s dokonalými těly a dokonalou prací.

Já ale nechci být dokonalá. Já se nebudu honit za dokonalým životem, snovým platem a nepřebernými možnostmi. A nebudu se ani snažit změnit to, kdo jsem. Jsem totiž máma. A to je to nejdůležitější, co potřebuju vědět.  A vůbec to neznamená, že budu sedět celé dny doma na prdeli a kreslit si sluníčka nebo stavět věže. Naopak. Budu studovat, ale proto, že mě to baví, ne proto, že se to musí. Budu cestovat, jezdit na výlety a užívat si života, protože to jde i s dítětem. Jen se nebudu hnát za vytyčenými ideály. Mám koneckonců jen jeden – vychovat svoje dítě. Milovat svou rodinu. Všechno ostatní je totiž jen vrtkavé pozlátko. To, na čem opravdu záleží, je někde úplně jinde. To, o co jde, je být mámou <3