Předem se omlouvám za to, že dnešní příspěvek bude trochu delší. Tohle téma mi však leží v hlavě už nějakou dobu, a nedokážu ho shrnout v několika málo větách. Když jsem se tak konečně odhodlala ho sepsat, zjistila jsem, že se mi vlastně ulevilo a budu strašně moc ráda za jakoukoli Vaši reakci…
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem samozřejmě trochu v šoku, nicméně rychle mě naplnila neuvěřitelná radost. Ten pocit nejde dost dobře popsat, to štěstí a láska, kterou jsem v tu chvíli cítila k tomu tvorečku, co nebyl větší než hroznové víno. Nikdy by mě nenapadlo jít na potrat jen proto, že jsem otěhotněla o něco dříve, než jsme plánovali. Stalo se to, mělo to tak být a já to přijala s klidem v duši. Až mnohem později jsem z reakce mého okolí pochopila, že moje přesvědčení, že je to něco krásného, chtěného a výjimečného je vlastně dost ojedinělé. Moji rodiče si dlouho nemohli zvyknout na to, že budou tak brzy babičkou a dědou, moji spolužáci mě litovali a moji kamarádi se nás opatrně ptali, zda si „to“ necháme. Už tehdy jsem začínala mít pocit, že mít dítě (a o to víc mít dítě v mladém věku) je něco nechtěného, břemeno, které nás bude svazovat, obtíž, se kterou se budeme muset vypořádat. Tenhle pocit se však ještě znásobil v době, když už jsem měla velký břicho a obcházela jsem všemožné instituce ve snaze zařídit co bylo potřeba kvůli škole, pojišťovnám atd. Když mě zrovna přímo nepolitovali, tvářili se, jako bych měla rakovinu nebo mi zbývalo posledních pár týdnů života. Jen tu a tam mi někdo pogratuloval. Ostatní brali moje těhotenství jako společenskou prohru.
I když si nemyslím, že jsem Alana měla v nějakém extrémně nízkém věku, moje okolí bylo přesvědčeno, že si tím kazím život. Vždyť ji toho ještě tolik čekalo, zaslechla jsem jednou nechtěně rozhovor o mojí budoucnosti. Mnoho lidí bylo přesvědčených, že nedostuduju, někteří lamentovali, že přijdu o mnoho let ze svého doposud bezstarostného mládí. Prakticky žádný z mých vrstevníků si mojí situaci neuměl a ani nechtěl představit – život plný nezodpovědnosti, paření, cestování a prokrastinace vyměnit za život s malým dítětem? Ani náhodou. Mám přece ještě dost času.
Dlouho jsem přemýšlela, čím to je. Proč něco, co ještě před několika desetiletími bylo úplně normální a ženy měly děti okolo dvaadvaceti, se stalo naprostým tabu? Jak je možné, že se role ženy ve společnosti proměnila natolik, že mít dítě už k jejím výsadám nepatří?
A to vůbec neříkám, že každá žena touží po tom, mít děti a být matkou. Jsem přesvědčená, že se dá žít plnohodnotný život i bez dětí a ne pro každou ženu (člověka) je cílem nebo smyslem života porodit a vychovat dítě. Nicméně stále je určitě v naší společnosti převaha těch, kdo sice dítě mít chtějí, nicméně „je na to ještě čas“. Je to opravdu těmi možnostmi? Tím, že můžeme dnes víc než kdy jindy neomezeně cestovat, navštěvovat restaurace, kavárny, bistra, chodit na pilates a yogu a k tomu do školy a na brigádu? Spíš ne, když to všechno se dá dělat i s dítětem!
Odpověď bude zřejmě někde trochu jinde. A možná budete mít jiný názor, ale já si myslím, že je to v tom, jak na nás, ženy, společnost pohlíží a jaký status v ní máme. Už dávno totiž neplatí rovnice že žena=matka a tečka. Nároky na ženy jsou dnes mnohonásobně vyšší než dřív, za což si můžeme díky emancipaci trochu samy, rozhodně se to ale zvrtlo až moc. Souzním do jisté míry s feminismem, ale u některých věcí prostě neexistuje rovnost mezi pohlavími. Žena bude vždycky žena, matka, rodička. Ta, co ve svém těle stvoří nového člověka, ta, co ho svým tělem bude živit, ta, co se o něj bude starat. Není to to nejvíc, co může žena udělat? Stvořit nový život? Jenže společnost toho od nás vyžaduje mnohem víc. Diplom. Vysokou pozici jak v pracovním, tak ve společenském žebříčku. Slib, že v příštích x letech neodejde na mateřskou. Dokonalé tělo bez strií a vytahaného břicha. Pevná (nevykojená) prsa. Vždy upravený vzhled bez trička umazaného od příkrmu. Možnost být nezávislou a svobodnou, odjet na pracovní cestu nebo dlouho do noci sedět v kanclu. To všechno se s rolí matky v podstatě přímo vylučuje. No ne? Kdo zaměstná ženu po škole, která u pohovoru řekne, že se zasnoubila a přemýšlí o založení rodiny? Nikdo. Kdo bude mít zájem o ženu, která je věčně neupravená, nevyspalá a mluví pořád jen o dětech? Nikdo. Být matkou, první a nejdůležitější role ženy, se stává strašákem téměř každé mladé holky právě kvůli tomuhle. Kvůli předsudkům, kvůli společnosti a jejímu škatulkování, kvůli moderní době plné dokonalých žen s dokonalými těly a dokonalou prací.
Já ale nechci být dokonalá. Já se nebudu honit za dokonalým životem, snovým platem a nepřebernými možnostmi. A nebudu se ani snažit změnit to, kdo jsem. Jsem totiž máma. A to je to nejdůležitější, co potřebuju vědět. A vůbec to neznamená, že budu sedět celé dny doma na prdeli a kreslit si sluníčka nebo stavět věže. Naopak. Budu studovat, ale proto, že mě to baví, ne proto, že se to musí. Budu cestovat, jezdit na výlety a užívat si života, protože to jde i s dítětem. Jen se nebudu hnát za vytyčenými ideály. Mám koneckonců jen jeden – vychovat svoje dítě. Milovat svou rodinu. Všechno ostatní je totiž jen vrtkavé pozlátko. To, na čem opravdu záleží, je někde úplně jinde. To, o co jde, je být mámou <3
Tak neřešila jsem, že bych měla dítě moc brzo, ale přesto je to trochu podobné. Otěhotněla jsem před třicítkou po asi 1265 otázkách, kdy už to konečně mám v plánu. V plánu to ještě nebylo, ale když už se to stalo, tak jsem byla ráda a těšila jsem se. Plánovala jsem brzo se vrátit do práce a tak s tím byli i všichni spokojení. Problém nastal, když jsem porodila, svět se mi obrátil naruby, i kvůli zdravotním problémům, a rozhodla jsem se, že nechci přijít vůbec o nic. Z workoholičky jsem šťastná máma na mateřské už rok a půl a nechci to měnit, nepotřebuji si ulevit, šoupnout dítě na hlídání a vyrazit si, přijde mi divné plánovat něco bez dítěte. No a tak jsem za tu divnou, že mě to baví, že jsem nechala práci, že pořád kojím a že místo představy jedináčka bych měla nejradši děti čtyři. Nikomu bych si nedovolila nic říct, respektuji mámy, které pracují a vzdělávají se apod. Ale to jak to mám já je pro ostatní asi mimo dnešní realitu, nebaví mě, že jsem v pozici, jako bych se za to snad měla pořád omlouvat, že nejsem super žena, co všechno zvládá 🙁
To úplně chápu. Taky jsem často terčem údivu a posměchu za to, že plánuju veškeré aktivity s dítětem, ať už jsou to cesty po Čechách, do zahraničí nebo třeba jenom návštěvy restaurací. Všichni se vždycky tváří úplně pohoršeně, když jim říkám, že nemám proč zatím vylučovat dítě z běžného života, se vším, co k němu patří. A to je pro nás třeba cestování. Zároveň ale ocením i možnost hlídání, a to, že to Alánkovi nejen nevadí, ale že si to vyloženě užívá. Ať už s babičkou, prababičkou, nebo tetama. Jen díky tomu jsem schopná i s ním studovat, pokud bych cítila, že s nimi třeba není šťastný, nikdy bych ho do ničeho nenutila. 🙂
Chtěla jsem mít první dítě kolem 20, ale vždy zvítězil rozum – dodělat školu, najít si práci, společné bydlení, vdát se… roky plynuly, ve 27 svatba a s ní otázky zda musím a komentáře že jsem mladá a kazím si život. Po svatbě začal jiný druh otázek a to kdy už budu mít dítě. Dítěti jsme se nebránili, ba dokonce si ho přáli, ale přišel jeden potrat (zamlklé těhotenství), druhý, třetí a moje psychika děs a hrůza. Otázky a narážky okolí se stupňovali a sílili zvlášť, když v okolí přibyla těhule. Ze slibně se rozjíždějící kariéry v dobře placené práci jsem ze dne na den dala výpověď a díky podporujícímu manželovi jsem mohla zůstat doma, psychicky se srovnat. Pár měsíců po třicetinách už chovám v náručí vytoužené miminko – syna a nebráním se mít velmi brzy další děťátko. Na názory okolí už se snažím kašlat, všichni jsou najednou experti na mateřství, kojení a vědi nejlíp, co mám dělat a co chci. Ale já vím, že chci být v první řadě mámou a že jsem po této roli toužila už daleko, daleko dřív. Je jen na ženě, jakou roli si vybere a okolí by její volbu mělo respektovat…
Příběh s krásným koncem, moc za něj děkuji. Gratuluji k mateřství a hlavně k tomuto postoji. 🙂 Máte pravdu, je to jen na ženě, jakou roli si vybere, ale musí si ji vybrat sama, bez tlaku okolí, což je právě někdy téměř nemožné…
Podle toho,co píšete jste uvědomělá žena a ostatní se od vás mají co učit. Bohužel je společnost teď nějak zvráceně nastavená,ale lidé jako vy jí uzdravují. Já bohužel věřila, že napřed musím získat diplom a užít si bezstarostného života. Až s dítětem jsem ale našla to opravdové štěstí a smysl života,odhalila jsem své ženství, krásu ženského těla, lásku.Jsem moc vděčná za ten dar.
Děkuji za krásný komentář a milá slova, potěšila 🙂 Taky jsem za tenhle dar strašně moc vděčná a každým dnem se snažím si ho užívat co to jde!
Zase další zajímavé téma, děkuji za něj! Moje okolí je zatím, zdá se, mnohem chápavější a k dětem přívětivější. Možná to bude tím, že jsem otěhotněla „až“ ve 26 (mezi kamarádkami jsem ale byla první) po dostudování a pár letech praxe. Ani v práci jsem nenarazila na předsudky vůči mladým ženám, které pravděpodobně v dohledné době půjdou na mateřskou. Buď jsem měla neskonalé štěstí a nebo je to i tím, že se snažím obklopovat lidmi s podobným smýšlením. Asi kousek od obojího. Mám i kamarádku, která děti mít nechce. Toto životní rozhodnutí je každého věc a já nepřesvědčuji ji o mé „pravdě“ a ona zase mne o své a přesto se umíme bavit o všem možném.
Obávám se, že tuto situaci (hon za tituly, pozicí, peneži, obdivem) si způsobujeme hlavně my ženy samy. Klademe na sebe vysoké nároky – být dokonalými matkami, manažerkami a nevím čím vším. Hodnotíme přísně sebe i ostatní,
Já se za první rok mateřství hodně změnila – upravila jsem si priority, zpomalila, víc si cením času, rodiny, dobrých kamarádů a učím se říkat ne a říkat si o pomoc, když už nezvládám.
Být matkou a manželkou je pro mě největší štěstí a dar.
Já jsem, samozřejmě, vypíchla ty nejhorší situace, někteří byli rozhodně pozitivnější. Ten pocit obecně byl ale takový, že si život dítětem zkazím. A to se taky snažím obklopovat lidmi podobného smýšlení, ale třeba na úřadech, u doktorů atd. se setkáváme s lidmi, které bychom za přátelé považovat nemohli. Díky dítěti se mi vytřídili i kamarádi, ti, kteří zůstali, jsou opravdoví a vím, že jsou tu pro nás – ostatní, kteří na mě po porodu začali kašlat, mi za to přece nestojí….
A určitě si za to částečně samy můžeme, podporovány právě sociálními sítěmi a obrázky dokonalých žen a matek s dokonalými dětmi. Snažím se sama si udržet i na tohle téma odstup, být především normální ženou, matkou a manželkou, a za ničím se nehnat. Jen to říkání ne mi ještě moc nejde :))
Mateřství je dar…Děti nás učí, jak být zase sami sebou.Jak být bezstarostní,veselí a hraví.Věci,které jsme díky tlaku společnosti zapomněli,protože se honíme za dokonalostí,nezávislostí a kariérními postupy.
Já třeba nikdy nechápala, proč mají ostatní potřebu řešit životy druhých. Taky mi přijde docela smutné, že někdo může říct, jak si jiná žena dítětem zkazila život. Mně naopak přišlo super, když spolužačka ve dvaadvaceti porodila, mateřství jí sluší a vidím na ní, že je opravdu šťastná, a to i přesto, že zatím dostudováno nemá. Já chtělla rodinu vždycky brzy, nikdy jsem netoužila po budování kariéry a zaměstnání, kde člověk musí fungovat na 200 procent a ještě je to málo, jenže je mi 24 a zatím nemám partnera, a nevěřím, že se to brzy změní, tak se snažím smířit spíš s opakem – že si na rodinu ještě nějakou dobu počkám.
Fandím ale každé ženě, která se nebojí otěhotnět dřív i přes nátlak okolí, že teď ještě není ten správný čas. Správný čas je totiž podle mě ten, kdy si jsou partneři jistí, že už rodinu chtějí a mají nějaké zázemí, což je u každého v jiném věku.