Kdyby mi někdo před třemi lety, když jsem začínala studovat řekl, že na promoci se mnou půjde můj manžel a syn, klepala bych si na čelo, že se asi zbláznil. Ne že by to nebyla krásná představa, nikdy bych tomu ale nevěřila.

A přesto jsem včera měla promoci, kde jsem byla s T a Alanem. Vzhledem k tomu, že bych ráda dostudovala minimálně ještě magistra, jsem to nebrala nijak moc vážně. Zároveň jsem si to ale chtěla hlavně užít. Za tu práci, co jsem udělala, ten čas, který jsem tomu věnovala, i když to nebylo vždycky lehký. Hodiny a hodiny nad učením, s Alanem na břiše, po probdělé noci. (Pokračování textu…)

 

Možná je to tím, že jsem mladá, nebo mojí povahou, ale už od začátku jsem věděla, že budu i během „mateřské“ aktivní. Potřebuju a chci dodělat školu. (Pokračování textu…)

Ten večer, co jsme zjistili, že čekáme miminko, utekl hrozně rychle. Najednou tu bylo ráno. A já byla pořád těhotná. A vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. V Praze bych šla asi na gyndu a nechala si těhotenství potvrdit, ale co v Brightonu? (Pokračování textu…)

Moje cesta k veganství vedla docela oklikou. Přes pohrdání mainstreamem a snahou nelpět na materiálních hodnotách jsem si uvědomila, že maso se v dnešní době stalo symbolem obžerství a konzumu, stejně jako jenom dalším výrobkem v regálech supermarketů. A tak jsem ho přestala jíst. (Pokračování textu…)

Můj táta dělal před šesti lety rozhovor s Marhoulem. To je takový ten režisér, kterému vždycky trvá sto let, než natočí nějaký film, protože to prostě musí být dokonalé. (Pokračování textu…)