Pamatuju si, že když jsem začala pracovat v kavárně, kde jsme se s T seznámili, byla jsem ve svém asi nejšťastnějším období. Všechno jako by dávalo smysl. (Pokračování textu…)

Už je to půl roku, co máme Pedra. A tak jsem se rozhodla, že je ten správný čas zhodnotit, jak to v takové domácnosti s miminem a psem vlastně probíhá. (Pokračování textu…)

Když jsem byla mladší, představovala jsem si vždycky, jaké to asi bude, až budu mít jednou svou vlastní rodinu. Až nebudu bydlet s tátou, ale s nějakým jiným chlapem, budu se starat o domácnost já a budu prostě dospělá. Trochu jsem se bála, že se toho nikdy nedožiju, protože až mě ten můj imaginární manžel pozná opravdu takovou, jaká jsem, nebude už mě pak chtít. (Pokračování textu…)

Nedávno jsem někde četla článek o miléniánech – tak říkají nám „dětem“, narozeným okolo přelomu tisíciletí. Mimo jiné tam psali, že je to první generace, která nemá absolutně žádný pocit odpovědnosti. (Pokračování textu…)

Už nikdy se nechci stěhovat. A pokud ano, musí být v novém bytě všechno hotové, aby člověk jen přijel s krabicema a všechno si během dvou dnů vybalil. Teď jsme se totiž přestěhovali do bytu bez pračky, lednice, kuchyně, skříní a podlahy v předsíni. A nebyla to vůbec prdel.

A tak už asi deset dní nedělám nic jiného, než že vybaluju, přerovnávám, uklízím a znova přerovnávám. Naštěstí máme už dva dny pračku, tři dny lednici a od včerejška hotovou kuchyň. A tak zbývá už jen poseldních pár kusů nábytku a bude hotovo. Už se tak těším! A konečně nám zapojili internet!!!

Člověk si ale v těchto chvílích mnohem intenzivněji uvědomí, jak je šťastný za to, co má. Že si může vyprat, uvařit, má doma teplo. Je to pro nás něco, co považujeme za tak samozřejmé, že si ani neuvědomíme, že ne všichni mají takové štěstí jako my. A tak jsem teď tolik vděčná za tyhle běžné, ale přece tak důležité nesamozřejmé samozřejmosti. Za domov.

Ještě bude trvat, než to tu dáme do té útulné a hotové kupy. Ale to už bude radost a zábava.

Tak jsem konečně zpět. Krásný Nový rok!